MUDr. Jiří Wicherek

* 1954  

  • „Blížily se Vánoce [1980] a my jsme se těšili, že se dostaneme na den na dva domů. Sledovali jsme, co se kolem nás děje, tak jsme zaznamenali, že v Polsku se něco děje, že je tam ta Solidarita. Že se to tam vyvíjí podobně jako u nás v tom osmašedesátém roce, protože ten jsme si všichni pamatovali, jak to bylo. Tak jsme si povídali, jestli jim taky nepůjdeme pomoct, ale to bylo víceméně v žertu. Ale potom toho 6. prosince na Mikuláše, najednou že se pojede na nějaké cvičení druhý den. Bylo to prakticky z hodiny na hodinu, že se pojede a že se musí začít balit. Tak jsem začal větřit, že se bude dít něco nedobrého. A ze všech příprav bylo zřetelné, že se něco děje, protože náčelník se tam přihnal do kasáren a řekl: ‚Balíme, balíme.‘ A já povídám: ‚Jako vždycky na cvičení?‘ Tam se jelo jen se sanitou, ta byla celkem vybavená. A on říká: ‚Balíme všechno. Nahoru do skladů a hlavně obvazy berte, berte obvazy.‘ Jsme si říkali, na co tolik obvazů, bychom obvázali půl armády, kolik bylo těch obvazů v tom skladišti. Začali jsme větřit, že se děje něco nedobrého, a jsem stačil jenom odběhnout na poštu. Protože jsem samozřejmě nechtěl volat po vojenské lince, abych nebyl nařčen z porušování vojenského tajemství. A stačil jsem zavolat své manželce, že zítra jedem, nevím kam, nevím, na jak dlouho, nevypadá to moc dobře. To měla veškerou informaci. Já jsem ani nic víc nevěděl. A my jsme teda balili a balili. A to ještě, když se tam balila takzvaná technická opravna pluku, kde byl takový velice agilní důstojník, který vojáky vždycky pečlivě připravil na všechno. Tak ten balil i vánoční ozdoby. Vojáci říkali: ‚Co se děje? Vždyť snad na Vánoce budeme doma z toho cvičení.‘ No on jim povídá: ‚Hoši, abysme byli doma na Velikonoce.‘ Touhle poznámkou nám na optimismu nedodal.“

  • „Že se potom tam [v Polsku] něco dělo, tom vím od jednoho Poláka. Jmenoval se Roman Dorobek, to už teď můžu říct. A o tom, co udělal [vyhlásil výjimečný stav] Jaruzelski o rok později, kdy už jsem byl dávno v civilu, jsem byl na jednom letním táboře, tak tam přijeli Poláci. Byl to družební tábor, pořádaný Škodovkou. Moje žena tam dělala vedoucí a já jsem tam dělal zdravotníka. To byla naše jediná dovolená. A tam byl ten Roman a my jsme se tak zřečili. A večer jsme spolu sedávali, ona ta čeština a polština není daleko od sebe. Ale přece jen někdy byly komunikační problémy, a když jsme si potřebovali něco vysvětlit, tak se vytáhla tužka a malovali jsme si různé obrázky, různé obrázky. A na tom jsme si ukazovali, co se v tom Polsku dělo. On o tom Gdaňsku prakticky nechtěl mluvit a bylo vidět, furt se chudák rozhlížel, jestli jsme tam opravdu sami, jen my dva. Je pravda, že jsme měli taky trochu upito, tak ta jeho ostražitost přece jenom povolila. Nicméně z jeho řeči jsem vyrozuměl, že to tam vůbec nebylo pěkný. On to přímo zažil, pocházel přímo z Gdaňska. A viděl jsem, jakou hrůzu z toho měl. Když jsme skončili rozhovor, tak ty papírky, co jsme si tam tak různě malovali, vzal a důsledně roztrhal, zničil. To jsem si říkal, to tam teda veselé nebylo.“

  • „V prosinci [1989] se to začalo hýbat i mezi skauty, bývalými a takovými těmi tajnými, současnými. Tak jsem byl na takové té první schůzce. To byla tenkrát taková hluboká konspirace. Protože to bylo u hlavního nádraží v Plzni, kde měl klubovnu Kuttan, ale všichni ho znali jako Vapuska. To byl starej skaut, letitý. Byl i v odboji za druhé světové války. Taková známá postava, úctyhodná. A Vapusk tam svolal schůzku lidí stejného zaměření. Začali jsme se tam domlouvat na obnově skautingu. Domluvili jsme se, že do toho půjdeme. Dali jsme si i nějaké termíny. Mezitím se to rozjelo i v Praze. Už pak, zaplaťpánbůh, všechno běželo k té obnově. A bylo to hezké, když tenkrát na jaře 1990 byly první volný oslavy osvobození. Veliká sláva, měl přijet Havel a Shirley Blacková-Templová. Plzeň narvaná lidmi, něco nebývalého. To ani na 1. máje tolik lidí nebylo. Chtěli pořádat ty oslavy, ale zjistili, že občané pořadatelskou službu policie asi nepřijmou po těch zkušenostech z listopadu, že. Armádu, to taky nepůjde. Pionýři tam být nemůžou, to je jasný. Tak ti skauti, ne? A tak povolali skauty. Tak jsme měli sraz takové té americké aliance, u hotelu kdysi Ural, dnes Central. Takže tam jsme měli sraz. A my jsme tam dorazili s naším oddílem. Všichni jsme byli v těch našich krojích, co jsme nosili. Byli jsme jediná uniformovaná, aspoň trochu řádně uniformovaná složka. Měli jsme šátky, turbánky a zelený košile. A na hlavách jsme měli černý barety, to bylo naše. Černý barety jsme nosili. Fungovali jsme jako ta pořadatelská služba. A na to vzpomínám dodneška děsně rád, protože tam byl taky jeden z těch zážitků, co si člověk pamatuje celý život. Když jsme tam byli my jako pořadatelé, tak jsem tam postavil ty děti v rozestupu tří až čtyř metrů a držely před sebou lano, horolezecké lano. Byly to děti, nevím, deset až dvanáct let, víc ne. A přes ty děti si tenkrát netroufnul ani jeden. Ani jeden člověk nepřekročil to lano. Nešel za to, ani bohovi ne. Třeba před tou radnicí to bylo hodně vypjatý. Tam ten dav se tlačil, nevěděl, co je vepředu. Tlačenice velká. A já jsem říkal, přece neušlapete ty děti. V tu ránu, chlapi vepředu, v té řadě hned za námi, se vzepřeli. De facto tu hrubou sílu tak převzali za ty děti. A ti to tam drželi. Proběhlo to v naprostém poklidu. Byl to silný zážitek.“

  • Celé nahrávky
  • 4

    Rokycany, 27.04.2015

    (audio)
    délka: 01:25:58
    nahrávka pořízena v rámci projektu Polský rok 1980 a československá reakce na něj
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Spíše žertem jsme si říkali, zda Polákům nepůjdeme na pomoc

Jiří Wicherek, 1980
Jiří Wicherek, 1980
zdroj: Jiří Wicherek

Jiří Wicherek se narodil v roce 1954 v Kladně. Až do svých deseti let žil v Klášterci nad Ohří, potom se přestěhovali do Ostrova nad Ohří. Od roku 1969 chodil do Skauta a zrušení skautské organizace v roce 1970 jej velmi mrzelo. V Ostrově bydlel až do maturity. Po ní, v roce 1973, byl přijat na lékařskou fakultu v Plzni, kterou v roce 1980 úspěšně ukončil. V září téhož roku nastoupil povinnou vojenskou službu v Berouně u 59. pluku dálkových spojů (VÚ 9967). S tímto útvarem se také zúčastnil před Vánocemi roku 1980 cvičení Krkonoše 1980, které bylo reakcí vojenských kruhů Varšavské smlouvy na neklidnou situaci v sousedním Polsku. Protože měl vystudovanou lékařskou fakultu, přidělili jej na ošetřovnu. Od návratu pracuje jako lékař, od podzimu 1989 až dosud na rehabilitačním oddělení stodské nemocnice. Na konci listopadu 1989 se Jiří Wicherek zúčastnil schůzky příznivců skautingu v Plzni poblíž hlavního nádraží, hlavním tématem byla obnova skautských oddílů. Oddíl dětí a mládeže a 99. oddíl vodních skautů Plzeň, Žlutý kvítek, který spoluzakládal, funguje dosud.