Doc. Ing. Jiří Všetečka

* 1937  †︎ 2016

  • (Po vydání knihy Komenský: Labyrint světa a ráj srdce v SRN v roce 1972) „mi před Vánoci poslali dva výtisky. Jeden byl pro mě a jeden pro profesora Patočku. Měli poslat ještě další výtisky, ale ty jsem nedostal. Proto jsem jim psal, že nic nepřišlo, aby poslali další. Že se někde ztratily. No tak mi poslali další. Opět se ztratily. A místo toho mě pozvali do ,kachlíkárny‘ na Letnou (pozn. úřadovna StB), kde je měli. A začalo velké vyslýchání. Chtěli mi dokázat, že to byla protistátní literatura. A já jim to vyvracel. Kniha je psána staročeštinou a staroněmčinou. Korekturu dělali profesor Patočka a profesor Schaller, jako odborníci na Komenského a filologii. To je nezajímalo, protože si to vysvětlovali po svém. Třeba na fotografii, kde je jako vyjádřeno v textu, že je krásné někam jít a nedojít. Tak k tomuto nádhernému textu jsem dal fotku zasněžené Letenské pláně. Tam jsem si sám udělal stopy a dopředu, aby se tam nedalo jít, tak tam byl ostnatý drát. Jejich interpretace byla: ,To je naše hranice a emigranti utíkají přes hranice.‘ Takto jsme procházeli knihu, ale někde jim to nebylo možné vysvětlit. ,Jeden dělá to a jiný jiné. Ale všickni, věci neužitečné a na tak slavnou vyvýšenost svou nepřipadající.‘ U tohoto textu je fotka dvou mužů v průvodu k 1. máji, kteří hrají šachy a zároveň nesou prapory. Byla to hrozná situace. Šlo to ještě do dalších krajností: ,Tady je válka a to jsou sovětští vojáci, to mluvíte o našich přátelích?‘ A já říkám: ,To jsou vojáci s výrazem. A jak víte, že jsou to ruští vojáci? Já to nepoznám.‘ ,To se pozná přece, to se pozná podle helmy.‘ ,Anebo tady, a to budeme psát do protokolu, že to jsou hořící Vinohrady.‘ A já jsem to vysvětloval: ,Ano, hořící Vinohrady. Výřez je udělán tak, aby nebylo možné identifikovat ani dobu, ani místo vzniku. A je to o tom, že ve válce je to hrozný, že tam mnoho lidí zahyne. Vám se to líbí, soudruzi?‘ Výslech trval osm hodin a jemně mi naznačovali, že tam můžou dát papír, který měl červený pruh, a to znamenalo vazbu. Naštěstí mě do vazby nedali. Ale některý věci jsem jim neukecal. Nakonec se kniha v zahraničí prodávala. Mně zakázali si s profesorem Schallerem vůbec dopisovat. Stačil jsem mu jen napsat, že jsem na fakultě a že si s ním už nesmím dopisovat. A on odepsal, že má také potíže, že má hlídanou korespondenci.“

  • „Léto 1968 jsme s rodinou trávili na Slovensku. Poslouchal jsem Svobodnou Evropu a řekl jsem si, že se musím vrátit do Prahy. Přijel jsem včas, ještě před 21. srpnem. Protože jsem bydlel na Červeném vrchu, tak jsem měl výhled na přijíždějící sovětské vojáky z první ruky. A jako mladý blázen jsem šel na Hrad mezi ně. Fotografoval jsem velkým foťákem, praktisixem s velkým teleobjektivem, a Rusům to samozřejmě vadilo. Narvali mi hlavně samopalů do břicha a: ,Davaj pljonku!‘ Když máte odjištěné samopaly na břichu, není to vůbec jednoduché. Tak jsem jim film dal. Potom jsem šel k ústřednímu výboru. Tam jsem pořídil pár fotek a následně jsem vyrazil na Vinohrady. Tam se mi podařilo nafotit snímky, které byly poměrně hojně publikovány. Snad nejznámější a podle mě nejlepší je ten, kde jsou hořící Vinohrady, sovětský tank, za ním bouchají muniční vozy a před tím tankem běží kluk, který má v rukou rádio. Je to symbolické, že jsme měli jenom holé ruce a rádio. Po vysoké škole, když jsem byl na vojně, tak jsem sloužil jako tankista. Tak když se rozbíjely nádrže a zapalovaly a tanky mohly bouchnout, tak to nebylo vůbec nic příjemného. Tím ty mladé Rusy neomlouvám, neměli střílet, ale bylo to na ně velké napětí. Podle mého názoru vůbec nevěděli, kde jsou, proč tu jsou. Proto se děly strašný věci a velitelé to nezvládli. Rusové stříleli i na Muzeum, protože si jej pletli s rozhlasem. Tam jsem taky byl a mám odtud ještě malou nábojnici. Když jsem fotil, lidi mě strhli na zem, abych to nekoupil. Byl jsem rád, že jsem to přežil. Myslím si, že první tři hodiny na Vinohradech byly velice emotivní. To byla skutečná okupace, opravdu ošklivá, když se bojovalo o rozhlas.“

  • „Když jsem v srpnu 1969 fotil, tak se to dalo jen velice špatně, protože vojáci a Veřejná bezpečnost přehradili ulice. Takže se dalo fotografovat třeba jen z tramvaje. Domluvil jsem se s tramvajákem a on mi otevřel okýnko a přes to jsem fotil. Potom jsme stáli tam pod rampou a začala se zpívat hymna. V tu ránu na nás vlítli. Byla tam velká řežba. Když do vás mlátí a stříkají slzný plyn, tak to není vůbec dobrý. Navíc jsem měl ještě v kapse malý foťák a filmy. Říkal jsem si: ,A je průšvih.‘ Nahnali nás dohromady a připravili na odvoz antonem. Ti, které odvezli, potom dva až čtrnáct dní vyslýchali. Pořádně jsem neviděl, protože mi tekla červená. A najednou se o mě takhle opírá vysoký chlap a říká: ,Co ty tady děláš?‘ Podíval jsem se na něj a napadlo mě, že by to mohl být můj kamarád z loňska (pozn.: příslušník VB, se kterým se seznámil při fotografování v srpnu 1968). Asi to byl on. Nevím, neručím za to. Jen jsem mu řekl: ,Jdu támhle ke známým, jsem tady náhodou.‘ ,Tak běž!‘ Otočil se a postavil se tak, aby velitel, který nás tam komandýroval a buzeroval, neviděl, že mizím. Ještě s jedním jsme stihli přejít ulici. Ostatní odvezli. Vběhnul jsem do prvního baráku, kde mě nechali umýt. Protože když někdo šel po ulici a byl od krve nebo jinak podezřelý, tak ho policajti taky sebrali. Domů jsem došel už umytý a hned jsem začal vyvolávat filmy. Tak to byl rok 1969.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Praha, 07.09.2015

    (audio)
    délka: 01:16:23
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století
  • 2

    Praha , 25.11.2015

    ()
    délka: 
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy našich sousedů
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Mám dvě celoživotní lásky – Prahu a fotografování lidí

Jiří Všetečka druhá polovina 60. let 20. století
Jiří Všetečka druhá polovina 60. let 20. století
zdroj: Jiří Všetečka

Jiří Všetečka, který patří k významným českým fotografům, se narodil 12. října 1937 v Praze. Po maturitě v roce 1955 na La Guardiově gymnáziu byl přijat na Strojní fakultu ČVUT, kde v roce 1960 promoval a dodnes tu působí. Od roku 1958 fotografuje. Na podzim 1962 v době karibské krize sloužil u tankového pluku v Žatci. V roce 1964 se stal kandidátem Svazu českých výtvarných umělců a členem od roku 1968. V letech 1968 a 1969 fotografoval a účastnil se v Praze demonstrací proti srpnové invazi armád Varšavské smlouvy a pohřbu Jana Palacha. V roce 1977 byl jmenován docentem fotografie na FAMU. V roce 1989 fotografoval a účastnil se demonstrací v Praze. V letech 2000 a 2001 byl předsedou Svazu českých fotografů. Uskutečnil desítky výstav fotografií doma i v zahraničí. Je autorem dvou desítek knih a do mnoha dalších publikací přispěl svými fotografiemi. Spolupracoval nebo spolupracuje s různými časopisy, filmaři, divadly a dalšími kulturními a mediálními organizacemi. Jiří Všetečka zemřel 9. listopadu 2016.