Jitka Vrátníková

„Já jsem v rámci svého zaměstnání jezdila po chebském okrese na šetření pro soud a školy a domovy. A jednou ve Františkových Lázních mi ujel autobus, tak jsem – to bylo nějak v zimě – seděla a čekala na další, který jel asi až za tři hodiny. A tam mě oslovil muž, jestli nechci jít na kafe. A tak jsem řekla, že jo. A povídali jsme si tak dlouho, že mi ujel i ten další autobus, takže jsem potom musela čekat ještě na další, tak jsme dali ještě další kafe, a když jsme se u zastávky rozcházeli, tak on mi dal svoji adresu, kdyby náhodou. No a já jsem nepočítala vůbec s tím, že bych se s ním ještě někdy setkala. Když se potom upálil Jan Palach, bylo to pro mě něco velmi nepochopitelného v tom smyslu, že ano, Praha sice truchlila, zřejmě i některá další města, ale jenom truchlila a nikdo nemluvil o tom, proč to Palach udělal a co vlastně tím upálením chtěl dokázat. A když jsem o tom mluvila s lidmi kolem sebe, většina z nich si myslela, že to měl psychicky nesrovnané, že jenom blázen by tohle mohl udělat. Já jsem věděla, že se v Asii upalovali mniši na protesty, takže jsem trochu chápala, proč zrovna to upálení. A že to je něco tak strašného, že by to mělo lidi vyburcovat, uvědomit je, ale to se vůbec nedělo. Já jsem nenašla nikoho, kdo by rozuměl mým pocitům, a byla jsem z toho strašně zklamaná. A vždycky, když jsem měla pocit, že se s něčím nemůžu vyrovnat, tak jsem to dávala na papír. Třeba jsem ho spálila nebo někdy jsem to poslala nějaký kamarádce – bez odpovědi. A teď jsem tedy napsala svoje myšlenky a pocity na papír a nosila jsem ho u sebe nějakou dobu, ještě jsem tam doplnila nějaký další pocity. A pak jsem nevěděla, co s ním, Bylo mi líto ho spálit a vyhodit. Narazila jsem na adresu onoho mladíka, a tak jsem ho poslala jemu. Asi za čtrnáct dní nato, když jsem vyšla z ordinace, tak stál na chodbě, ale on mě nepoznal, protože když jsem byla na tom šetření, tak jsem byla ostříhaná. Ale já jsem se ostříhala v tom Bulharsku. Ale předtím jsem měla ostříhané svoje vlasy a nechala jsem si z nich udělat příčes. A když jsem byla v ordinaci a když jsem chodila do práce, tak nikdo nevěděl, že mám krátký vlasy, protože jsem pořád nosila ten příčes. Takže můj nastávající manžel mě nepoznal. Ale já jsem poznala jeho, tak jsem se k němu hlásila, jako co chce, a byla jsem překvapená, že přišel. A on mi ukázal ten můj dopis a říkal, že by se mnou chtěl mluvit. A vlastně tak jsme se seznámili a začali naši životní cestu.“

„To byl další velký šok, snad ještě horší než ten rok předtím, protože tentokrát to nebyli okupanti, ale byli to naši otcové a strýcové a možná i bratři. A bylo to hrozné. Bylo to neskutečné, to, co se dělo. My jsme stáli na Václaváku, já jsem byla velmi blízko u sochy sv. Václava a v těch vedlejších ulicích byly Lidové milice. A najednou od Národního muzea… [odkašlává] přijížděly obrněné vozy a nějaké speciální jednotky a stalo se přesně to, co rok předtím před Muzeem. Oni začali házet slzný plyn. Všichni se otočili a utíkali a já jsem tam zase zůstala stát. Absolutně jsem nechápala, jak to, že naši policajti, který v 68. roce byli naši kamarádi, jsou proti nám. Zase pro mě někdo přiběhl a odtáhl mě. V nějakých dokumentech, které jsem viděla v televizi, jsem viděla sebe, tu jednu osobu, která tam stojí, jediná stranou od toho prchajícího davu, a pak někdo tam přiběhnul a strhnul mě. Běželi jsme do té první ulice, jako když se díváte na sochu Václava doprava. A tam jsme zaběhli do nějakého domu, který měl skleněné dveře. [Odkašlává] Takže, když jsme běželi, tak jsme zaběhli a zůstali jsme stát za tím sklem a viděli jsme, jak vojáci nebo policie z těch speciálních jednotek mlátí hlava nehlava, na koho přišli. A jak se ten dav rozprchnul do těch domů, tak můj nastávající manžel vběhl do nějakého domu a pak mi vyprávěl, jak běželi po schodech nahoru a najednou se asi ve třetím patře otevřely dveře a tam matka s dítětem v náručí jim ukazovala, ať jdou do jejího bytu. Zpoza záclony se dívali do vnitrobloku, jak tam mlátí na těch verandách lidi, kteří neměli šanci se někam schovat. Hlava nehlava, krev stříkala. Říkal mi manžel, že nic takového v životě neviděl, ani si nedovedl představit, že by něco takového viděl. A já jsem se dívala na to, jak za nohy tahali mladý lidi k autům, ani je nějak nenakládali, ti se ani nehejbali, a prostě je mlátili hlava nehlava. A tehdy jsem pochopila, že tady opravdu zůstat nemůžu.“