„Otec mne každý den vysílal na Díly do toho lesa, že už tam musí přijít Američani. Taky že jo. Prvního května, když jsem přiběhl na Díly, to je vesnice tady nad námi, tak tam skutečně Američani přicházeli. Se mnou tam bylo ještě spousta zvědavců z Postřekova. Jenže když se Američani blížili z Německa přes les na Díly, tak projížděli džípy, bojovými vozidly... první projelo a druhé najelo na zaminovaný most. Ten vyletěl do povětří a pět amerických vojáků bylo zabito. Americká jednotka tam čekala odpor. Tam ale už žádný Němci nebyli, ty se stáhli den předtím a tam je vítal starosta s děvčaty v chodských krojích, tak byli jako Američani překvapeni. Vítali je: ‚Jste v Československu.‘ No tak se domlouvali s nadřízenými složkami a říkali, dobře, dál nesmíme. Nakonec je ti postřekovští občané uprosili, aby ještě šli do Postřekova zajmout nebo zlikvidovat německé vojáky, kteří tam byli. Já jsem kolem nich chodil a věděl jsem, kde jsou, tak jsme je nakonec vedli, ty americké vojáky. Oni v Postřekově zajali ty německé vojáky, který ani už žádný odpor nekladli, už měli ruce vzhůru, už se prostě Američanům vzdávali...“
„Byl to dost přísný režim. V armádě politruci měli poměrně silný slovo. Mě se to netýkalo. Já byl velitel. Prostě už když jsem přišel z akademie, tak jsem byl velitelem baterie. Pak jsem byl velitel oddílu, velitel poddůstojnické školy, pořád jsem velel. A pořád jsem měl za zadkem nějakého politruka, který za nic nezodpovídal a měl slovo, měl radit. Mne to zlobilo. Kolikrát jsem se s nimi dostal do křížku. Říkal jsem si, tak jestliže mi strana a vláda věří, tak proč mne má někdo hlídat, ne? Oni ty politruci moc do výcviku, do výchovy nepomohli. Ten jenom šel a přednášel nějaký politický zprávy nebo četl skripta, kterým nikdo nerozuměl, vojáci přitom spali. Když jsem se rozčiloval, že je potřebuji na výcvik, tak jsme se dostávali do střetu. Ano, v tom osmašedesátým se začalo hovořit o tom, že by se to oddělilo. Bohužel přišel srpen a pak to bylo možná ještě horší, v některých věcech. Já jsem s nimi byl ve střetu až do konce. Také u toho útvaru ve Starý Boleslavi, tam jsem se dostal taky s politrukem do střetu.“
„Bohužel druhý den, 26. dubna, rozbombardovali Klenčí. To je městys tři kilometry vzdálený. A sice proto, že tam byla schovaná taková menší jednotka v síle asi roty. To byli američtí hloubkaři, kteří ničili lokomotivy a vlaky. Vraceli se do Německa na svou základnu a tam na ně vystřelili vlasovci. Tak se obrátili a zbytek, co měli, zápalné pumy, naházeli to na Klenčí a rozbombardovali je. Shodou okolností tam moje starší sestra sloužila a naši měli obavu, že bude zabitá, tak říkali, honem tam běž. Tak já jsem do toho Klenčí tedy běžel. Tam to všechno hořelo. Shořelo tam přes padesát budov, shořela stará radnice, fara, další objekty a naštěstí sestru jsem našel schovanou ve sklepě, nic se jí nestalo.“
Václav Volfík se narodil 19. září 1930 v Postřekově; jeho otec byl zednickým přidavačem. Ve škole se za války učil německy, jejich vesnice se totiž stala součástí říše. Po skončení školní docházky se stal učněm německého autoklempíře v nedaleké vesnici v Bavorsku. V dubnu 1945 zažil v Postřekově pochody smrti a účastnil se osvobozovacích manévrů s americkou armádou. V letech 1949 až 1952 studoval na vojenských školách v Mladé Boleslavi a v Hranicích na Moravě. Stal se vojákem z povolání. Velel dělostřeleckému pluku v Klatovech. Po povýšení do hodnosti majora odjel v roce 1962 na roční studijní pobyt do Leningradu. Stal se odborníkem na raketovou techniku a se svými vojáky pomáhal stavět první raketovou základnu na Slovensku. V letech 1962 až 1972 velel raketovému útvaru v Holýšově. Poté byl převelen do Lysé nad Labem a stal se velitelem zdejší raketové základny. Od roku 1982 pracoval na ministerstvu obrany v Praze. V roce 1989 odešel do důchodu a vrátil se do Postřekova, kde vybudoval Síň tradic.
Hrdinové 20. století odcházejí. Nesmíme zapomenout. Dokumentujeme a vyprávíme jejich příběhy. Záleží vám na odkazu minulých generací, na občanských postojích, demokracii a vzdělávání? Pomozte nám!
