Jana Vítková

* 1939

  • „Já si myslím, že tenkrát těch statečných bylo mnohem víc. Dělal to ten Sokol, to určitě. Že to byli i takoví ti lidi, ti sedláci a ti všichni… Vždyť to vezměte, oni riskovali, když, třeba… jak pomohli těm vězňům. Když vzali ty karikatury a někam je dopravovali. A to byli sedláci na vesnici. Dnes na té vesnici… já jim nechci křivdit, ale když to vidíte potom, i v televizi, jak sedí v hospodě, jak se baví a jak mluví, to je hrůza. Ne, to bylo úplně jinak. Taky hodně dělalo náboženství. Postupně se z toho udělalo…dostáváme se na tu povrchnost. Teď lidi neví, když budou mluvit o vlastenectví, jestli to není, jako když jsme měli ty transparenty, že 'Se Sovětským svazem na věčné časy'. Že když budeme psát 'naše zem', 'naše vlast', že jestli to není stejně hloupé. Lidi se bojí najednou citů. Aby nevypadali směšně, aby to nebylo jenom heslo. I když samozřejmě jsou i ti, kteří se nebojí, ale těch je málo.“

  • „Sebrali celou tu skupinu sokolů. Sokolové tehdy spolu hodně drželi, to byla organizace, která byla všude na vesnicích a všude si dokázali pomáhat. No a můj táta dělal v tom Terezíně karikatury spoluvězňů. Na Kladně je vyslýchali, tam trhali nehty a takové věci. A pak je odvezli do věznice v Terezíně a potom, v roce 1942, ho odvezli do Gollnowa, do Polska, nahoru až u moře. A tam… on měl 'návrat nežádoucí', čili bylo jasné, že ho musí zničit ještě než dojde k soudu. Protože kdyby ho soudili, možná by ho nepopravili. Tak měl 'návrat nežádoucí'. Tam byl v samotce, byl tam v nezdravém prostředí a dostal tam tuberkulózu.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Mariánské Lázně, 18.05.2019

    (audio)
    délka: 01:47:08
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Lidé se bojí říkat slovo ‚vlast‘, aby to nebylo jen prázdné heslo. Jako když jsme nosili transparenty ‚Se Sovětským svazem na věčné časy‘

Jana Vítková
Jana Vítková
zdroj: archív pamětnice

Jana Vítková, rozená Kloučková, se narodila krátce po vypuknutí druhé světové války 3. prosince 1939 v Rakovníku. Její otec Josef Klouček, profesor obchodní akademie a důstojník československé armády, vstoupil v té době do vojenské odbojové organizace Obrana národa. Skupina, ke které patřil, operovala v okolí Rakovníka a organizovala se kolem Jaroslava Fraňka. V křivoklátských lesích ukrývali zbraně a chystali se k ozbrojenému odporu vůči nacistům. Již na začátku roku 1940 ale byli vyzrazeni a pozatýkáni. Josef Klouček byl po výsleších na kladenském gestapu převezen do věznice v Malé pevnosti Terezín a po roce do koncentračního tábora Gollnow v Polsku. V březnu 1943, krátce po jeho převozu do Německa, kde měl být souzen, zemřel. Jana Vítková neměla možnost svého otce poznat, vyrůstala pouze se svou matkou. V pozdějších letech věnovala mnoho úsilí, aby se o svém otci dozvěděla více informací. Bylo to o to složitější, že za minulého režimu byly zásluhy nekomunistického protinacistického odboje záměrně snižovány a informace o něm zatajovány. O tom, že její otec byl členem Obrany národa, se mimo okruh její rodiny vůbec nemluvilo. Během jeho věznění v Terezíně byly rodině předány desítky kreseb, především karikovaných portrétů vězňů z Malé pevnosti, které tam vytvořil. V současnosti jsou uloženy v tamním Památníku a staly se autentickým dokumentem života ve věznici. Dědeček pamětnice, bývalý legionář, který jí pak v mnohém otce vynahradil, byl živnostníkem. Vlastnil prádelnu s čistírnou, které mu po převratu v roce 1948 komunisté vyvlastnili. I jeho vnučka pak nemohla kvůli třídnímu původu nastoupit ke studiu na vysoké škole. Přesto 50. léta prožívala v atmosféře masarykovských tradic, které se snažila udržovat její rodina a blízký okruh jejich přátel a známých. Jejím životním posláním se pak pro ni stala práce s dětmi, učila nejprve na prvním, posléze i na druhém stupni základní školy. Během sametové revoluce pomáhala v Občanském fóru v Mariánských Lázních a o něco později se intenzivně podílela na obnově polistopadového školství na Chebsku. Je vdova, měla dvě děti, dceru a syna. Dcera již bohužel zemřela. I po odchodu do penze se stále věnuje práci s dětmi. Se svou rodinou žije v Mariánských Lázních.