„Já sám jsem nepociťoval žádnou vinu, koneckonců vždycky jsem byl k sobě ve svých myšlenkách upřímný. Pokud něčemu věřím, stojím si za tím a budu to říkat všude. Nikdy jsem se s ničím moc nepáral. A tak jsem i na Facebooku psal to, co jsem si myslel, a to způsobilo mojí rodině problémy. Moje matka mi říkala: Tohle tam prosím tě nedávej. Přátelé mojí matky začali matce vykládat: Tvůj syn píše na Facebooku o tomhle a tomhle, ten se dočista zbláznil, ať s tím přestane, nebo bude mít problémy. Pamatuju si, že hodně kolegů z Pinaru mi to vyčítalo, protože sami měli strach. Říkali mi, že jsem blázen, jak můžu dát tohle na Facebook, že mi to přinese jenom problémy. Hodně lidí se ode mě dokonce i vzdálilo úplně a já jsem rád, že to udělali, protože buď měli strach, nebo uvažovali tak, že tomu všemu sami věřili.“
„S tou indoktrinací je to známá věc a v té době jsem pochopitelně neuvažoval politicky, ale stejně jsem si říkal, proč mám každý den zpívat tu zasranou hymnu a proč musí být třída plná Fidelových a Raúlových fotek, místo toho, aby tam dali třeba obraz od Pedra Pabla Olivy, což je známý malíř z Pinar del Río. Vždycky jsem o těchhle věcech dost přemýšlel. I když je to zvláštní, protože si pamatuju, že na základní škole jsem měl kvalitní a opravdu zkušené učitele. Pamatuju si na vynikajícího učitele matematiky, Omar se jmenoval, naučil mě toho strašně moc, a položil tak základy mojí pozdější práci programátora.“
„Vždycky jsem byl dobrý student, vynikající, ale taky jsem hodně vzdoroval. Košili jsem měl vždycky vystrčenou ven, nechtěl jsem zpívat hymnu. Moji přátelé tvrdí, že jsem se narodil jako gusano [housenka; přívlastek, který používala vláda, aby ponížila své odpůrce]. Od chvíle, kdy jsem začal vnímat svět okolo sebe, se mi všechno zdálo špatné, vždycky jsem věděl, že tady je něco hodně špatně, a proto jsem vždycky protestoval. Neúčastnil jsem se žádné schůze Svazu mladých komunistů [Unión de Jóvenes Comunistas, UJC] a ani jsem nikdy nepatřil k žádné organizaci. Na základní škole jsem byl jako kluk zamlklý, stejně tak i později ve všech vzdělávacích zařízeních. Vždycky jsem ale byl s ostatními, kteří se účastnili demonstrací.
Rasciel Alejandro Villegas López se narodil 5. října 1990 ve městě Pinar del Río v Kubánské republice. Jelikož odmalička vyrůstal v jedné z nejokrajovějších čtvrtí provincie a s rozvedenými rodiči, velice intenzivně si uvědomoval, že kubánská vláda se o potřeby znevýhodněných občanů nezajímá. Ve škole byl jako student vždy velmi chytrý, ale současně vzpurný, a kladl si otázky ohledně politické indoktrinace, jakou podstupují děti na Kubě. Studoval na Přípravném univerzitním institutu exaktních věd. Když dosáhl věku, aby nastoupil do povinné vojenské služby, byl na základě lékařských doporučení označen za způsobilého. Na univerzitě získal titul licenciado, avšak jasně viděl, že jeho budoucnost není na ostrově. Proto hledal způsob, jak emigrovat, což se mu podařilo 5. března 2019, kdy dorazil do Španělska, kde žije dodnes.
Hrdinové 20. století odcházejí. Nesmíme zapomenout. Dokumentujeme a vyprávíme jejich příběhy. Záleží vám na odkazu minulých generací, na občanských postojích, demokracii a vzdělávání? Pomozte nám!
