MUDr. Jarmila Veverová-Králová

„Už jeli Rusové. No, to jsem nemohla vidět jenom tak. Votrhala jsem bez, který v tý době tady všude kvetl. Všechny zahrady měly bezy. S tou kyticí jsem šla směrem dolů po zahradě, po louce až po tu hlavní a tomu prvnímu Rusovi, kterého jsem viděla na těch vozejčkách… Ty byly jednoduchý, vždycky koňka a vzadu malej vozejček, na tom perskej koberec a na něm seděli. Já nevím, kde všude vzali tyhle teplý koberce, ale zkrátka tam seděli vojáci. Dala jsem jim ty bezy a povídám: ‚Můžete jít všichni k nám nahoru.‘ Kdy se mně podařilo jim takhle říct, aby šli hned za mnou, nevím, ale přišli. Takže tady v tý jídelně byl velkej kulatej stůl a za chvilku tam bylo Rusů teda hodně. A protože tu ruštinu, tu jsme měli zažitou… Bratr chodil ještě v tom třicátým sedmým do ruskýho gymnázia do Michle. Tatínek můj říkal, že všecky řeči jsou důležitý, a protože je tady nejblíž ruský, tak půjde do ruskýho. V Dejvicích byly zase anglický a německý, byly rozdělený. Protože se učil vždycky večer knížku Taras Bulba, tak to já už jsem věděla, že se jde číst Taras Bulba. Mně se ruština líbila, byla mně milá, takže jsem toho dost znala. Tatínek nás to učil odmala.“

„Já s nadšením, že ta maminka… všichni mně zmizeli. Na maminku jsem byla asi moc pomalá, protože ta už rychle vyrazila. Bratr, ten byl ještě u luftschutzu, ale přišel i v uniformě, z Vršovic, ačkoli tam potom byl velitelem barikády. Přišel do bytu, jenom tady vysypal nějaký hašlerky, vím, že to měl v torničce. No, to víte, když jsme uviděli bonbón… ono jich bylo asi padesát, prostě hromada, tak jsem jedla jednu hašlerku za druhou. A oni všichni odešli. Tak jsem vyrazila sama přes ten Braník přes kopec, v Braníku v Mezivrší.“ „Který den to bylo?“. – „To bylo pátého. Na konci Kateřinský ulice byla paní, která tam vycházela z domku. Byla jsem se tam nedávno podívat. Už tam schody nejsou a paní taky není. Ta dávala lidem nastříhaný trikolory. Mně dala taky trikoloru. Pak už jsem se cejtila velice dobře a vyrazila jsem směr Podolí, protože už žádný tramvaje nejezdily, jenom náklaďáky, kterým zřejmě už moje maminka odjela s těma partama do vnitřní Prahy. Já jsem šla pěšky až k podolský sokolovně. Věděla jsem, kudy se tam jde. Tam už udělali barikádu. Chvilku jsem byla na tý barikádě. Já nemám odtamtud žádný potvrzení, to nikdo přece nedával. Tam byli všichni lidi nadšený. Ty řekli: ‚Vyndávejte kostky.‘ Muži je vypichovali, ženy je nosily. Tak jsem chvilku nosila. Naproti tý barikádě, hned pár metrů vlevo je sokolovna, její zadní část, a tam jsem viděla, že mávaj. Tak jsem tam šla dovnitř. A voni: ‚Pojď, tady můžeš nosit.‘ A tam byla dole místnost, kde byl lazaret, a z toho lazaretu abychom vynášely ty věci po vojákách.“