MUDr. Jarmila Veverová-Králová

* 1930

  • „Já jsem tam přišla a hned říkala: ‚No, vždyť tady mám maminku.‘ A oni: ‚Jo, jak se jmenuje?‘ Já: ‚Marie Králová.‘ A oni: ‚Tak tam, holčičko, nikdy nepůjdeš, protože maminka je na čtvrtém dvoře, to tyfus a tam slouží u profesora Patočky a Karpíška.‘ A s těma sestrama, který bych vám musela tady v časopisu ještě najít… Takže maminka byla celou dobu tam. Já jsem tam byla asi deset dní. Ten profesor řekl mamince: ‚Hele, ale tu tady nemůžeme nechat.‘ A než jsme tam přišli, tak oni nás hned oočkovali proti tyfusu. Já vím, že to byli francouzský doktoři a že jsme dostávali injekci mezi lopatky vzadu. Všechny možný jazyky jste tam slyšela. Takže my jsme se pohybovali s tím, že nemůžeme nic dostat. Maminku jsem tam viděla snad dvakrát, to už si vůbec nepamatuju. Měla samý úkoly. Odtamtaď jsem jela zpátky domů, ani nemůžu říct jak. To mně vymizelo, jak jsem se dostala tak brzy domů. Maminka tam byla zavřená. Oni nepouštěli ven ty sestry, ty byly jenom na výměnu, taky jich tam bylo pár. Dost z toho jejího okolí pomřely. Tam už byly odborný sestry nasazený ze zdravotní školy Bulovka. K těm se dostala ona jako dobrovolná sestra, vlastně neškolená.“

  • „Už jeli Rusové. No, to jsem nemohla vidět jenom tak. Votrhala jsem bez, který v tý době tady všude kvetl. Všechny zahrady měly bezy. S tou kyticí jsem šla směrem dolů po zahradě, po louce až po tu hlavní a tomu prvnímu Rusovi, kterého jsem viděla na těch vozejčkách… Ty byly jednoduchý, vždycky koňka a vzadu malej vozejček, na tom perskej koberec a na něm seděli. Já nevím, kde všude vzali tyhle teplý koberce, ale zkrátka tam seděli vojáci. Dala jsem jim ty bezy a povídám: ‚Můžete jít všichni k nám nahoru.‘ Kdy se mně podařilo jim takhle říct, aby šli hned za mnou, nevím, ale přišli. Takže tady v tý jídelně byl velkej kulatej stůl a za chvilku tam bylo Rusů teda hodně. A protože tu ruštinu, tu jsme měli zažitou… Bratr chodil ještě v tom třicátým sedmým do ruskýho gymnázia do Michle. Tatínek můj říkal, že všecky řeči jsou důležitý, a protože je tady nejblíž ruský, tak půjde do ruskýho. V Dejvicích byly zase anglický a německý, byly rozdělený. Protože se učil vždycky večer knížku Taras Bulba, tak to já už jsem věděla, že se jde číst Taras Bulba. Mně se ruština líbila, byla mně milá, takže jsem toho dost znala. Tatínek nás to učil odmala.“

  • „Já s nadšením, že ta maminka… všichni mně zmizeli. Na maminku jsem byla asi moc pomalá, protože ta už rychle vyrazila. Bratr, ten byl ještě u luftschutzu, ale přišel i v uniformě, z Vršovic, ačkoli tam potom byl velitelem barikády. Přišel do bytu, jenom tady vysypal nějaký hašlerky, vím, že to měl v torničce. No, to víte, když jsme uviděli bonbón… ono jich bylo asi padesát, prostě hromada, tak jsem jedla jednu hašlerku za druhou. A oni všichni odešli. Tak jsem vyrazila sama přes ten Braník přes kopec, v Braníku v Mezivrší.“ „Který den to bylo?“. – „To bylo pátého. Na konci Kateřinský ulice byla paní, která tam vycházela z domku. Byla jsem se tam nedávno podívat. Už tam schody nejsou a paní taky není. Ta dávala lidem nastříhaný trikolory. Mně dala taky trikoloru. Pak už jsem se cejtila velice dobře a vyrazila jsem směr Podolí, protože už žádný tramvaje nejezdily, jenom náklaďáky, kterým zřejmě už moje maminka odjela s těma partama do vnitřní Prahy. Já jsem šla pěšky až k podolský sokolovně. Věděla jsem, kudy se tam jde. Tam už udělali barikádu. Chvilku jsem byla na tý barikádě. Já nemám odtamtud žádný potvrzení, to nikdo přece nedával. Tam byli všichni lidi nadšený. Ty řekli: ‚Vyndávejte kostky.‘ Muži je vypichovali, ženy je nosily. Tak jsem chvilku nosila. Naproti tý barikádě, hned pár metrů vlevo je sokolovna, její zadní část, a tam jsem viděla, že mávaj. Tak jsem tam šla dovnitř. A voni: ‚Pojď, tady můžeš nosit.‘ A tam byla dole místnost, kde byl lazaret, a z toho lazaretu abychom vynášely ty věci po vojákách.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    v Praze, 04.09.2020

    (audio)
    délka: 01:40:09
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Masarykovo dítě

Jarmila Veverová Králová, Kraslice asi 1970
Jarmila Veverová Králová, Kraslice asi 1970
zdroj: archiv pamětnice

MUDr. Jarmila Veverová Králová se narodila ve stejný den a měsíc jako prezident Masaryk – 7. března roku 1930. Jako dcera legionáře Vojtěcha Krále patřila mezi takzvané Masarykovy děti. Za své příjmení směla připojit jméno Tomáška a směla se zúčastňovat oslav prezidentových narozenin. Už ve třech letech začala cvičit v Sokole a zůstala mu věrná po celý život. Cvičila na všech domácích sletech a mnohých v zahraničí. Po ukončení základní školy byla od roku 1944 totálně nasazena v továrně v Modřanech. Při květnovém povstání 1945 pomáhala stavět barikády a bezprostředně po osvobození odjela do Terezína, kde tou dobou jako dobrovolná sestra Československého červeného kříže sloužila její matka Marie Králová. Jarmilin bratr Miloš Král se v únoru 1948 zúčastnil pochodu studentů k prezidentu Benešovi na Hrad. Byl zatčen a vyloučen ze studií na vysoké škole. Jarmila byla rok po maturitě přijata na lékařskou fakultu a po promoci dostala umístěnku na Karlovarsko. Od roku 1959 žila a pracovala jako stomatolog v Kraslicích, pomáhala budovat lékařskou péči v pohraničí a po roce 1989 se zúčastnila obnovy skautingu v Kraslicích. S manželem MUDr. Josefem Veverou vychovávali dvě děti. Po jeho smrti se odstěhovala zpět do Prahy. Od armádního generála v. v. Emila Bočka obdržela pamětní medaili a diplom za péči o válečné veterány.