Jan Vevera

* 1970  

  • „U čeho jsme skončili? (U toho Afghánistánu. Mohl bys říct, s čím ses tam setkával jako lékař nejčastěji?) No jasně. S průjmem. A se zánětem očí. Protože tím trpěj lidi nejčastěji. To je letiště kousek od Kábulu a v Kábulu není žádná kanalizace. Výkaly prostě nějak vyschnou a dostanou se do ovzduší. Když se zvedne vítr, tak je to okamžitě následováno epidemií průjmů a zánětů spojivek. Takže to bylo po každé pouštní bouři. A že když jsme tam přijeli, tak někdy na jaře (?) začal ten stodenní vítr, to už si nepamatuju, ale bylo to nejčastější.“

  • „Já jsem vždycky chtěl dělat medicínu. U mě to bylo celkem zřejmý. Štětí bylo zvláštní město. Všichni lidé pracovali v jedné fabrice, což není úplně běžné. Nevím přesně, kolik lidí mělo Štětí, jestli pět tisíc nebo něco takového, a všichni pracovali v jedné fabrice, v SEPAPu Štětí (Papírna, pozn. red.). Někdy kolem půl šesté nebo o čtvrt hodiny dřív se jedna třetina města vzbudila a naklusala s píchačkami do té fabriky a někdy ve tři hodiny se vraceli zpátky, protože se střídali s druhou třetinou. A ty se zase vyměnili ve 22 hodin. To byly takové proudy, které tekly tím městem, a já jsem se strašně do nich nechtěl zapojovat, mně to bylo strašně proti mysli.

  • „(Mělo se Československo v roce 1938 bránit proti nacistickému Německu, zabrání Sudet, popřípadě při obsazování v březnu 1939?) Já jsem o tom teď chviličku přemýšlel. Když už bych i já, který je teď voják, říkal, že jsme bojovat neměli, to už by ta armáda neměla už žádný smysl. (Usmívá se.) Domnívám se, že by měli aspoň vojáci říkat, že jsme bojovat měli. Já na to nemám názor. Já v té době fakt nežil. Kdybychom bojovali, určitě by bylo víc mrtvých. Ale jak už jsem říkal na začátku tohoto hovoru, stát, který se přestane bránit, tak časem zanikne. Tak uvidíme. Uvidí naše děti za sto let. Ale určitě – to, že je člověk obranyschopný, je základní součást toho, aby mohl přežít v jakémkoliv prostředí. Myslím si, že při ohrožení se člověk nemá vzdávat.“

  • Celé nahrávky
  • 4

    Praha, 03.09.2008

    (audio)
    délka: 01:08:36
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Všude kolem i v nás samých naleznete odpověď Příroda i vaše tělo se brání proti infekci

Jan Vevera během vojenského výcviku
Jan Vevera během vojenského výcviku
zdroj: soukr. archiv Jana Vevery

Jan Vevera se narodil 21. srpna 1970 v Roudnici nad Labem. Vyrůstal ve Štětí, menším městě nedaleko Mělníka. Za komunistů snad každý občan městečka pracoval v SEPAPu, v místní továrně na výrobu papíru. Janu Veverovi se z dětství vybavují proudy pracujících, které se každé ráno po páté srocovaly před podnikem, odpoledne pak továrnu opouštěly houfy dělníků, mířících do místních hospod. „Možná že právě odsud, z těchto dětských let a brigád v SEPAPu, pramení má úcta a láska ke vzdělání, volnosti, svobodomyslnosti,“ říká Jan Vevera, který vystudoval medicínu, obor psychiatrie. Procestoval Čínu, USA, několik měsíců pracoval na palubě aljašské rybářské lodi. Když dostudoval, vyrazil s organizací Člověk v tísni na humanitární misi do válkou zmítaného Kosova, kde se setkal s českými vojáky z polní nemocnice, což prý bylo milé překvapení. Za bolševiků vnímal vojenskou a policejní profesi jako něco „proti národu“. V republice působí kolem 1200 psychiatrů, takže se, jak říká Vevera, tak nějak všichni navzájem znají nebo o sobě vědí. Jeden z nich mu nabídl, zda by nechtěl sloužit v armádě u vojenských psychiatrů. Vevera váhal, nechtěl opustit výzkum, když mu ale nabídli „polní nemocnici“ a slibovali, že mu zbude jistě čas i na jeho akademickou práci, navlékl armádní maskáče. Krátce po základním výcviku v roce 2007 ho čekala mise v Afghánistánu. S čím se jako lékař během mise nejčastěji setkával? S průjmem a se zánětem očí.