Josef Veltruský

„Bylo nám řečeno, co jako máme dělat, tak my jsme byli nejdřív teda v tom Kamenickým Šenově. Tak jsme chodili po barákách a tam jsme to všechno budili, kde ty Němci teda byli. Tam jsme jim říkali, aby si zabalili 30 kilo na osobu, teď nevím, jestli 30 nebo 35, ale to už nevadí. To už je jedno. No, a za hodinu, že mají být na tom náměstíčku v tom Kamenickým Šenově, že budou odsunutý. Tam už byl připravený žebřiňák takovej, asi dva tam byli tenkrát. No, a tam prostě ty lidi se tam shromáždili, ty Němci teda. No, a my jsme odtamtud… no, taky jsme si vyslechli německý takový nadávky asi, možná to byly takový, my jsme moc německy neuměli. Bylo to takový dost drastický. Ovšem nedalo se nic dělat, my jsme jako vojáci prostě museli poslouchat. Ale ono jinak by to asi taky nedopadlo, protože zase ty lidi, co zkusili v tom zabraným, ti naši Češi, co museli odtamtud utíkat, tak si zkusili taky svoje.“

„A tam že na konci ve stodole ty lidi choděj a tam se vyzbrojujou a chodí pomáhat těm partyzánům na ten Řepín. Tak jsme řekli, byli jsme tři a šli jsme. Oni nám řekli, že už zbraně nemají a že už jako nám nemůžou nic dát, že už je to prostě vyčerpaný. A my s takovou tou mladickou nerozvážností jsme řekli, že půjdeme pěšky po silnici na ten Řepín, beze zbraně, beze všeho. Naštěstí nás potkali nějaký dobrý lidi, kteří šli proti nám. ,Kam jdete, chlapi?‘ Teda chlapi, kluci že jo. A tak jsme jim to říkali a oni: ,Tak prej se obraťte a jděte nazpátek. Oni jdou teď jdou proti nám, za náma nějaký Němci. Nějak to tady prostě tady hlídaj na tý silnici.‘ Tak nejdřív jsme dělali takový silný, jak se říká, že jo, ale pak nám to nedalo a říkali jsme si, co tam s holýma rukama budeme dělat. No, tak jsme se s nima vrátili.“