Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Josef Veltruský (* 1926)

Odsun Němců byl drastický, ale jinak to nešlo

  • narodil se 18. prosince 1926

  • v roce 1939 se odjel vyučit cukrářem do Plzně

  • v roce 1944 ho totálně nasadili v plzeňských Škodových závodech

  • po válce se přihlásil na vojnu, podílel se na vysidlování Němců z pohraničí

  • poslední tři měsíce vojny fáral do dolů

  • v civilu nastoupil jako pomocný dělník v Avii

  • postupně se z něj stal pomocný kuchař a pak provozní jídelny v Avii

  • v roce 2016 žil v Mělníku

Za ty čtyři roky jsem se cukrařině nenaučil

Josef Veltruský se narodil 18. prosince 1926 na Pšovce v Mělníku. Školu navštěvoval v Mlazicích a na měšťanku nastoupil v Liběchově. Tam chodil pouze rok, jelikož v roce 1939 školu obsadili Němci. Tak chodil pro změnu do Pšovky. Josef si vzpomíná, že za první republiky na ně byli učitelé velmi přísní. „Jednou jsem se cestou ze školy popral s kamarádem. Ten to druhý den řekl panu učiteli. Pan učitel mi vrazil takovou facku, že mi vyrazil dva zuby.“

Po absolvování měšťanky se maminka rozhodla poslat Josefa do Plzně, aby se vyučil cukrářem. Bylo to pro něj velmi náročné období, protože mu bylo teprve třináct let a domů se dostal za čtyři roky studia vždy jen na Vánoce. Vzpomíná, že i samotné cestování domů na svátky bylo hodně komplikované, z Plzně ho mistr totiž pustil tak pozdě, že už nestihl v Praze přestoupit na poslední vlak do Mělníka, a tak Štědrý večer tradičně trávil na nádraží v Praze.

Vyučit se cukrářem za války bylo komplikované, protože kvůli přídělovému systému neměli cukráři v podstatě žádný materiál, a neměli tedy v podstatě co péct. Josef tak čtyři roky v Plzni myl nádobí. „To učení pravé cukrařiny, co je dneska, tak to jsem se v podstatě nenaučil za ty čtyři roky.“

Chodili jsme se koukat na krátery u Plzně

V srpnu roku 1944 se Josef Veltruský vyučil cukrářem, ale z Plzně odjet nemohl. Stejně jako jeho spolužáci byl totálně nasazený v Plzni. „Ten ročník 1923 musel jet pracovat do Německa, náš ročník už mohl zůstat v protektorátě.“ Josef byl přidělen do plzeňských Škodových závodů jako montér. „Šéf v té velké montovně se mě ptal, čím jsem vyučenej. Když zjistil, že cukrářem, tak se začal vztekat, co mu to tam posílají. No, já se mu nedivím.“

Právě Škodovy závody, které vyráběly zbraně pro nacistický wehrmacht, byly trnem v oku spojenecké armádě. Ta ke konci války začala bombardovat i protektorátní průmyslová centra a Plzeň byla jedním z hlavních cílů. „Okolo Plzně padaly bomby a my jsme se chodili koukat na ty krátery.“ V prosinci roku 1944 se bombardování vystupňovalo. V tu samou dobu se Josefovi podařilo získat práci mimo montovnu a byl přidělen na kopání protileteckého krytu pro zaměstnance Škodovky.

Plzeň se Josefovi začala zdát nebezpečným místem k životu. Mimo strachu z náletů byly pro něj i podmínky, ve kterých v Plzni žil, déle neúnosné. „Bydleli jsme v dřevěných barácích, hodně nás tam bylo na cimře a měli jsme tam zvířátka – štěnice.“ Když tedy dostal v březnu volno a jel navštívit rodiče, rozhodl se už do práce nevracet. „Nejdřív jsem říkal, že jedu na návštěvu, a pak jsem sondoval, jestli mě tam nechají, že už se tam nechci vrátit. Rodiče se radili a nakonec mě tam nechali.“

Všichni tři jsme mohli skončit v koncentráku

Jelikož nedovoleně opustil totální nasazení v Plzni, tak se nemohl v Mělníku přihlásit k žádné práci a byl zde v podstatě v utajení. „Zpětně si říkám, že jsem takhle vystavil rodiče tomu, že jsme mohli všichni tři jít do koncentráku. Asi už ke konci války tolik nehledali tyhle lidi, co se vyhnuli práci.“ Pod otcovým jménem chodil na nějaké brigády a pomáhal rodičům. Ač si zpětně vyčítal, že kvůli němu rodiče riskovali zatčení, tak se svým útěkem těsně vyhnul největšímu bombardování Plzně v dubnu 1945.

Bohužel i v Mělníku ho ke konci války čekaly spojenecké nálety. „Vracel jsem se domů a začali bombardovat. Házeli jen takové malé bombičky, ale bylo to všude posetý. Schoval jsem se a pak jsem utíkal domů. Hledal jsem maminku a nemohl jsem ji najít. Seděla v chlívku u kozičky a plakala, jak se bála. Tak jsem ji vyvedl ven, že už to skončilo.“

Konec války probíhal na Mělnicku dramaticky. Na nedalekém Řepíně se Němcům bránili partyzáni a lidé se začali vyzbrojovat a šli partyzánům na pomoc. Josef s kamarády také vyrazili opatřit si zbraně. „Oni nám řekli, že už zbraně nemají a že už jako nám nemůžou nic dát, že už je to prostě vyčerpaný. A my s takovou tou mladickou nerozvážností jsme řekli, že půjdeme pěšky po silnici na ten Řepín, beze zbraně, beze všeho.“ Před Řepínem potkali lidi, kteří se odsud vraceli a boj s holýma rukama jim vymluvili.

Jako vojáci jsme museli poslechnout rozkaz, ale bylo to drastický

Když skončila válka, Josef se začal poohlížet po práci. Byl vyučen cukrářem, což nebyla těsně po válce žádaná profese. Rozhodl se tedy dobrovolně přihlásit na vojnu. Nejprve rukoval do Mšena, kde se učil se zbraní, a následně do Kamenického Šenova v pohraničí, kde se měl podílet na odsunu německého obyvatelstva z republiky. „Tak jsme chodili po barákách, budili Němce, aby si sbalili 30 kilo na osobu a za hodinu, aby byli na náměstíčku v Kamenickém Šenově, že budou odsunuti. Tam byly připraveny dva žebřiňáky. Tam jsme si vyslechli nadávky, německy samo sebou. Asi to byly nadávky. My jsme toho moc německy neuměli. Bylo to takový dost drastický. Nedalo se nic dělat. Byli jsme vojáci a museli jsme poslechnout rozkaz.“

V září 1945 byl Josef vybrán do důstojnické školy, kterou navštěvoval v Německu. Bydleli ale v Děčíně na zámku a opět vysídlovali Němce, které převáželi do Hřenska. „Ono by to jinak nedopadlo, ti Češi, co museli před šesti lety odtamtud utíkat, nechali tam všechno jmění. Tam, co to Němci zabírali, si taky zkusili svoje. Naložili jsme je na žebřiňáky a šli jsme s nimi až na hranice, tam jsme je vyložili a nechali jsme je tam. To už byla jejich věc, to už se museli postarat oni sami anebo Němci.“ Na konci vojny strávil Josef ještě tři měsíce prací v dolech a následně se vrátil domů.

To byla továrna na jídlo

Po návratu do Mělníka čekalo Josefa opět shánění práce. Mnoho jeho přátel jezdilo pracovat do továrny Avie v Čakovicích. Josef se tam vydal hledat místo v závodní jídelně. Místo toho mu nabídli práci pomocného dělníka. Občas pomáhal s něčím v kuchyni, až po nějaké době začal dělat pomocného kuchaře. „Když jsem tam nastoupil, tak se tam dělalo 5000 obědů denně. Byla to továrna na jídlo v podstatě.“ V Avii si i dodělal výuční list na kuchaře a časem se stal v jídelně provozním. V jídelně v Avii pracoval až do důchodu.

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Příběhy našich sousedů

  • Příbeh pamětníka v rámci projektu Příběhy našich sousedů (Vendula Müllerová)