Marie Urbanová

„Takže tady byla moje spolužačka naproti, a protože rodiče neviděli rádi, když jsme byly spolu – neměla chodit ona k nám, já jsem neměla chodit k nim... Styčným bodem byla rodina Bednářů, protože proti nim nemohl nikdo nic říct. Takže my jsme se tady setkávali se spolužáky. Pan Bednář se nám strašně moc věnoval, chodil s námi na procházky, naučil nás znát přírodu, okolí, denně byly nějaké procházky. Později mě pan Bednář učil francouzštinu, měli tady klavír a mohla jsem se učit na klavír. Takže to, co jsem neměla doma – a neměla jsem prarodiče – tak jsem tohle to všechno získala od Bednářů. Vděčím jim za to, čím jsem.“

„V padesátých letech byl otec národním výborem předvolán k výslechu, že udržuje styky s kapitalistickou cizinou. To byli ti tři strýčkové manželky, kteří odešli za prací do Argentiny. Můj otec pomáhal všem příbuzným a známým, uměl, na co sáhnul. Opravil dům, pomáhal svým příbuzným. Dělal si přestavbu domu sám, postavil si hoblovku, brusku, káru za auto, všechno, na co sáhnul, uměl. Všichni známí od něj mohli něco potřebovat a většinou ta odměna nepokryla ani náklady na zhotovení. Můj otec nikdy nebyl členem žádné politické strany, a pokud takhle s ním bylo ve Křemži zacházeno, tak bylo samozřejmé, že se neúčastnil žádných voleb. Nechodil k volbám. Nebyl ani u jedněch voleb. Všechno toto vyřizování a ta nespravedlivost se podepsaly na jeho zdraví. Když jsem ten rok vycházela, tak to byly první ataky mrtvice. Pak cukrovka a zemřel v roce 1977. No a dalo by se říct, že ta šikana a celoživotní dřina se také na tom jeho zdraví podepsaly.“