Mgr. Cecílie Urbancová

„Byla jsem tam volaná čtyřikrát. Byla jsem zavolaná znovu. Nutili mě, abych podepsala nějaký papír – ani nevím, co to bylo. Říkala jsem, že to nepodepíšu. Říkali mi, že to musím podepsat, já na to, že nemusím. A odešla jsem. Tak mě tam volali potřetí. A říkali: ‚Musíte to podepsat!‘ Byla jsem už tak duševně vyčerpaná, že jsem vzala tužku a napsala: na základě příkazu. A podpis. Ten kravál, jaký tam potom byl! Odešla jsem. Byla jsem volána počtvrté. Říkala jsem manželovi: ‚Jirko, já už to nevydržím. Ty neustálé prověrky, opravy sešitů, domácnost. Já už jsem tak nevyspaná, abych to zvládla.‘ Musíte si představit, že jsem měla ve třídě 38 žáků. 38 sešitů – víte, co to je? A Jirka říkal: ‚Cilinko, my jsme bojovníci. Já bojuju za univerzitu a ty za žáky. Já jdu s tebou.‘“

„Vzpomínám si, že po silnici hnali Židy, protože měli obchod. Hnali je do nákladních aut a odváželi do koncentračních táborů. Máma když viděla, že se dívám, tak mě vyhnala. Že se na to nemám dívat. Ptala jsem se jí: ‚Maminko, a co oni udělali? Vždyť oni byli tak příjemní.‘ My jsme k nim chodili nakupovat. A maminka říkala: ‚Cilinko, to nechápeš, ale oni mají jinou víru a kvůli tomu jsou nepohodlní.‘ A teď jak se tak dívám do ztracena, vidím dřevěné tabule a na nich plakáty se jmény. Na jedné straně německy, na druhé půlce česky a všude ta jména. A tam bylo i jméno toho sokola, kam jsem chodila cvičit.“