Ing. Petr Uhl

* 1941  

  • „Zatýkání probíhalo tak, že já jsem 13. prosince... Moje partnerka byla ze Západního Berlína. Já už jsem nemohl do ciziny. Husák, předsednictvo ÚV, zavřeli hranice, protože: ,Aké by to bylo, keby som na hranice šel na korzo s Ančou jako na prechádzku. Hranica nie je korzo.´ Od září 1969 jsem nemohl ven, do té doby se jezdilo volně. Se Sybille Plogstedtovou jsme byli v Paříži. Ona měla maminku v Berlíně. Před Vánocemi za ní chtěla jet do Berlína, aby navštívila matku, a pak že se vrátí na Vánoce do Prahy. Odjela 13. [prosince 1969] a 14. mi volala její maminka, paní Plogstedtová, že [Sybille] nedorazila. Tak jsem šel na Hlavní nádraží, poslali mě na Masaryčku, kde byla drážní policie. Tam nějaký člověk v uniformě telefonoval a povídá: ,Správně bych vám to neměl říkat, ale včera, řekl čas, asi v 19:20, ji čekala StB a vyvedli ji z vlaku, odvedli ji.´ Tak já jsem se dozvěděl, že, řeknu lidově, spadla klec. Tak jsem šel domů a celou noc jsem prohlížel byt a pálil v kamnech vše, co jsem považoval za nebezpečné. Několik pytlů odvezli pak z domovní prohlídky, která byla druhý den. Šel jsem na policii, na VB, na StB do Bartolomějské ulice a chtěl jsem vysvětlení, kde je moje snoubenka. Nechali mě asi dvě hodiny čekat, pak řekli: ,Pojedeme někam a tam se to všecko dozvíte.´ A jeli jsme na Ruzyň. Z Ruzyně jsme jeli do bytu, tam udělali domovní prohlídku. Moje matka se ptala: ,Co udělal můj syn?´ Nebyl jsem ještě obviněný, bylo to právně složité, byl jsem vedený jako podezřelý z trestného činu pobuřování. Major Váňa řekl: ,Je podezřelý z pobuřování.´ Matka říkala: ,Z pobuřování? Ale já taky nesouhlasím s tím, co se tady děje. Taky jsem pobouřená.' - Ona brala význam toho slova úplně jinak. - 'Takže, pánové, to byste mě měli taky zavřít.´“

  • „Večer nebo druhý den přišel Jirka Němec a říkal: ,Proč jsi tam nebyl?´ Tak jsem mu to vysvětlil, on moji omluvu přijal, byl to závažný důvod [návštěva Jaroslava Šabaty, čerstvě propuštěného z vězení]. Řekl: 'Nojo, ale my se sejdeme za dva nebo tři dny znova, přijdeš tam?' Říkal jsem: 'To víš že jo.' On řekl: ,Zítra ti přinesu text, požádali jsme Václava Havla, aby ho napsal, a o tom textu budeme diskutovat.´ Tahle debata se odehrávala na ulici, báli jsme se, že v bytě je odposlech, a taky byl. ,Má to být takový manifest, chceme založit společenství.´ Skutečně to za dva dny přinesl a my, když jsme věšeli plenky… V březnu se pak jako druhé dítě Charty narodila Saša Uhlová, první dítě Charty byla Kristýna Dienstbierová. Ta byla už v lednu. Samozřejmě počítám jen ty nejaktivnější lidi v Chartě. Byli jsme na půdě, věšeli ty plenky, žena si to předtím v bytě přečetla a na té půdě mi řekla, že se jí to zdá být velmi dobré, ale myslela si, že by neměl být jeden mluvčí, ale tři. Já jsem předběžně řekl, že vím, že mají spadeno na Jana Patočku, Václava Černého a Jiřího Hájka. A že vybírají mezi nimi. A já se toho výběru účastním. Ona řekla: ,Ale měli by být tři, ti mluvčí, aby se ta pozornost StB rozložila. Jeden člověk bude pod velkým tlakem a v izolaci. A měl by to být někdo mladší, já bych myslela Václav Havel.´“

  • „Nejtěžší období Charta prožívala asi po našem zavření v květnu 1979, zavřeli 10 lidí, které jsem už jmenoval. To byl útok proti VONS, ale tím i proti Chartě. Někteří lidi [z Charty] se domluvili, že skončí, přeruší činnost, napsali k tomu sdělení, ale to nikdy nevydali, a pak se na to zapomnělo, naštěstí. To byl nejkritičtější moment v létě 1979. Z druhé strany, já jsem byl na Ruzyni ve vazbě, denně mě vyváděli na půl hodiny do takového dvorku. Tam byla taková kóje bez střechy na čerstvém vzduchu, třeba 3x5 metrů. Jednou, to bylo někdy v červnu, jsem na dřevěných dveřích, stěny byly z malty a kamínků, takže se na ně nedalo nic napsat, ale dveře byly dřevěné... Někdo tam kamínkem vyryl do těch dveří: ,Do VONS vstoupilo 12 nových členů´. Já jsem tomu uvěřil a to byla pravda, ulevilo se mi. Sedělo se mi daleko líp. Všichni jsme se upínali na to, jestli ta Charta bude pokračovat, jestli ta oběť – věznění je určitá oběť, když člověk jde do vězení a ví předem, že se tam může dostat a dělá to i přesto – že to nebylo nadarmo, že to mělo smysl. To bylo nejkritičtější období Charty, ale já jsem ho osobně nezažil.“

  • „Prahou šla fáma, že tam zabili nějakého studenta. Ta fáma se k nám dostala ve velmi hmatatelné podobě druhý den. Drahomíra Dražská, což byla taková trochu temná postava, potom byla podrobena vyšetřování, ale vojenská prokuratura se nic nedozvěděla. Nedopátrali se jejích skutečných motivů, s výjimkou toho, jak to označila vyšetřovací komise Federálního shromáždění, že trpěla chorobnou lhavostí. Ta Drahomíra Dražská poskytla výpověď bratřím Payneovým, Petru Payneovi a Janu Payneovi, to jsou bratři známějšího Jiřího Paynea. Natočili to na magnetofon. Přišli k nám do bytu, tam bylo asi 5-6 lidí, Petr Pospíchal, Honza Urban, moje žena, já i další. Pustili nám to a na základě té výpovědi… My jsme se distancovali od toho zdroje, uvedli jsme, že jde o nezaručenou zprávu, ale vydali jsme zprávu, že tam byl zabit student Martin Šmíd. Já to psal na stroji francouzsky, do toho volal někdo z AFP. Ve francouzštině jsem to přečetl a dopovídal jsem to, pak totéž volali ze Svobodné Evropy. Těm jsem to řekl česky. A protože to měli ze dvou zdrojů, z AFP a ode mě – ale vlastně to byl jeden zdroj – tak jsme to vydali. A díky Václavu Bendovi, jehož jeden syn studoval na MatFyzu, jsme pak došli k závěru, že ta informace není asi pravdivá.“

  • „To všechno byly válečné lsti té Státní bezpečnosti. Takových měli velmi mnoho. Omlouvám se, že se vracím k té StB. Ona byla dlouho takovou institucí, se kterou jsem se denně setkával. Jejich lsti - aby divák věděl, že byly různé - například u Karla Bartoška lest spočívala v tom, že pořídili rakev, dopravili ji do 4. patra na odpočívadlo v jejich domě a dali tam nápis 'Karel Bartošek', jeho datum narození a datum toho dne jako datum úmrtí. A když jeho děti šly ze školy a vyšly z výtahu, tak to viděly. Rozumíte? To není nic, co by bylo možné postihnout podle tehdejších, ale ani podle dnešních zákonů. Ale tajná policie, Státní bezpečnost, tajná služba takové věci prostě nedělá! Nemůže je dělat, pokud to má aspoň vzdáleně připomínat právní demokratický stát.“

  • „Antonio Gramsci, který mě velmi ovlivnil, četl jsem ho ve francouzštině a v českém překladu, protože v 60. letech vycházel, napsal celé svoje dílo v kriminále. Já jsem si od něho osvojil heslo: ,Jen pravda je revoluční.´ To znamená, že to nebyla pravda, ale nebyla to ani lež, protože já jsem byl přesvědčen, že to pravda byla, ten Martin Šmíd. Ale když mě pustili z kriminálu, kde jsem byl necelý týden, a přišel jsem druhý den na Letnou, tak první bylo, že jsem se omluvil za tu nepravdivou informaci. Řekl jsem, že jsem ji samozřejmě považoval za pravdivou. A ten dav – tam bylo sto tisíc lidí nebo kolik – začal skandovat: ,Nevadí, nevadí´. Tak po tomto absolutoriu já nemám co dodat.“

  • „Já jsem především měl těsně před tím zavřením tři čtvrtě roku ostentativní sledovačku. To byl režim sledovací, který se projevoval někdy tak, že chodili dva metry za mnou, snažili se poslouchat, co si říkám s tím, s kým jdu. Někdy tak, že předskočili přede mě a fotografovali nás. A samozřejmě že přišli, v uniformě, policajt a – občanský průkaz! Tomu člověku, co šel se mnou.“ - „Ti lidé, co se s vámi scházeli, ty taky pak obtěžovali?“ - „Volali je na výslech třeba. Když jsem dostal tu oficiální sledovačku, moje žena řekla všem známým, s nimiž jsme se stýkali, kam jsme chodili na návštěvu, že tam rádi přijdeme, pokud oni to strpí a souhlasí s tím, že za mnou budou stát dva pánové, kteří nepůjdou dovnitř. Oni ctili domovní svobodu, byli právní stát. Někdo na to zapomněl a říká: ,Já jsem tě dlouho neviděl, pojď dál! Máš s sebou kamarády, vezmi je taky.´ Já jsem říkal: , Nezlob se. To nejsou kamarádi, to jsou příslušníci Státní bezpečnosti, a ti tady zůstanou.´“

  • "Ty podpisy se nepodepisovaly na ten papír, v žádném případě. Ale na zvláštní papírek, na kterém bylo napsáno: ,Souhlasím s prohlášením Charty 77 z 1. 1. 1977, podpis.´ Já jsem žádal - a neproniklo to všude -, aby ten podpis byl podpis, pod to hůlkově jméno a příjmení, doporučoval jsem, aby tam nebyl akademický titul, což se mi nepovedlo, to je další zvyk český, který mi pije krev. A doporučoval jsem datovat ten podpis, kvůli historii. To se mi taky nepovedlo. Jenom ty, které jsem sebral já, jsou datovány, podle toho se pozná, že jsou ode mě, ale není to jisté. Tyhle lístečky se měly shromáždit u Havla, toho 29. nebo 30. [prosince 1977]. Ale já jsem to neorganizoval, tak jsem nevěděl, že tam přijde 15 lidí! Nejenom těch sedm s těmi lístečky. Problém byl, že Zdeněk Mlynář, který měl tři, on si vyžádal, že chce tři [zřejmě papíry s textem prohlášení Charty], že má velký okruh vyloučených komunistů, kteří o to budou mít zájem, já chci tři, jeden jsem měl já s Komedou, jeden měl Jiří Němec - a ten mi říkal: 'Já to nebudu dávat k podpisu všem, z toho undergroundu to dám jenom Magorovi.' Přemlouval jsem ho, aby slevil. A dva měli ti umělci, Havel... oni to dávali jiným lidem taky, co sbírali ty podpisy. Mlynářovi to sbírala Otka Bednářová a Andula Marvanová, i Jiří Dienstbier starší, ty podpisy. Andula Marvanová, já to vím u ní, to nikdo nezjistil, žádný historik - prostě nezájem! Andula Marvanová říkala: 'Jestli chceš, to bude uložené a nebude to zveřejněné. To takhle označíme, že to nebude zveřejněné a dáme to zvlášť.' Na to přistoupilo 40 lidí, tvrdím já, historik Petr Blažek tvrdí, že 20 lidí. Oni to dali do obálky a vezli to týmž autem jako ty podpisy ke zveřejnění. A ony už byly přepsané. Já nevím, komu je chtěli dávat, proč vůbec vozili ty lístečky? Sami sobě? Takže se sešlo, Mlynář přišel o hodinu později. On měl tři ty texty a já jsem si říkal: 'To je průšvih.' Tam prakticky nebyli vyloučení komunisti. Ti lidi, co jsme oslovovali Komeda a já, Komeda v Brně a já v Praze, tam bylo několik vyloučených komunistů, např. Jaroslav Šabata, ale to velké gró tam nebylo. Ale Mlynář přišel o hodinu později a přinesl stovku nebo sto dvacet podpisů z toho prostředí. Potom se stalo, když jsme to s Pavlem Blažkem počítali, on tvrdí, že skoro polovina byli bývalí komunisti, říkal jsem mu: 'Vy víte, že mezi ně patří i Egon Bondy, že Bondy byl v KSČ? A že Vohryzek byl do roku 1949 v KSČ?' Tak jsme našli ještě asi dva a byla to přesně polovina, 121 bývalých komunistů."

  • Celé nahrávky
  • 1

    Londýnská 7, Praha 2, 22.09.2015

    (audio)
    délka: 02:17:13
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století
  • 2

    Praha, 07.10.2015

    (audio)
    délka: 02:11:38
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století TV
  • 3

    Praha, 18.10.2018

    (audio)
    délka: 01:02:54
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století TV
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Jsem marxista, a právě proto jsem nevstoupil do KSČ

Dobové foto
Dobové foto
zdroj: Pamět Národa - Archiv

Novinář a aktivista za lidská práva Petr Uhl se narodil 8. října 1941 v Praze. Otec ho velmi ovlivnil svými názory, které inklinovaly k nenásilné podobě anarchokomunismu či anarchosyndikalismu. Petr Uhl roku 1958 maturoval na jedenáctiletce v Londýnské ulici na Vinohradech, posléze studoval strojní fakultu ČVUT. Seznámil se s nejrůznějšími levicovými proudy (trockismus, maoismus), zůstal však věrný marxismu. Vstup do KSČ roku 1963 nicméně odmítl, dospěl k přesvědčení, že strana není reformovatelná zevnitř. Angažoval se v Názorovém hnutí levice, jehož vůdčí osobností byl Egon Bondy. Na konci roku 1968 na protest proti počínající normalizaci založil Hnutí revoluční mládeže. O rok později byl za činnost v tomto hnutí uvězněn podle paragrafu podvracení republiky. Ve vězení strávil čtyři roky (1969-1973). Krátce po propuštění potkal svou budoucí ženu Annu Šabatovou a v srpnu 1974 se s ní oženil. V prosinci 1976 se spolupodílel na vzniku prohlášení Charta 77 a sbírání prvních podpisů. V dubnu 1978 navíc spoluzaložil Výbor na obranu nespravedlivě stíhaných, jehož posláním - na rozdíl od Charty - byla konkrétní pomoc obětem totalitní perzekuce. V roce 1979 byl znovu uvězněn, tentokrát na pět a půl roku. V druhé polovině 80. let byl jedním z hlavních hybatelů vydávání bulletinu Informace o Chartě (Infoch). Na konci roku 1988 se podílel na založení Východoevropské informační agentury dodávající informace o činnosti a perzekuci opozice v Československu, Polsku, Maďarsku a Litvě. Po demonstraci na Národní třídě 17. listopadu 1989 byl jedním z těch, kteří předali zahraničním médiím nepravdivou zprávu o smrti studenta Martina Šmída (samozřejmě v domnění, že jde o zprávu pravdivou). Za to byl šest dní ve vyšetřovací vazbě, ještě v listopadu 1989 byl však propuštěn. Od února 1990 pracoval jako ředitel ČTK, po volbách roku 1990 pak usedl také ve Federálním shromáždění jako poslanec Občanského fóra. Od roku 1992 zůstal v ČTK jako řadový redaktor, později psal pro Listy Jiřího Pelikána a deník Právo. Pracoval jako vládní zmocněnec pro lidská práva a v dalších vládních funkcích se zaměřením na lidská práva a národnostní menšiny. Svých funkcí se vzdal po zvolení Anny Šabatové zástupkyní veřejného ochránce práv.