Věra Tučková

* 1924

  • „A bylo to 3. února. Mně se v noci zdálo, že tatínka vezou sanitkou. Pořád jsem na něho myslela, nemohla jsem se od toho odpoutat, viděla jsem ho pořád před sebou a bylo to pro mě hrozný. Říkala jsem mamince: ‚Tatínek se nevrátí, opravdu se nám nevrátí.‘ Třetího v noci se mi zdálo, že ho vezou sanitkou, a čtvrtého jsme dostali telegram, že je mrtvý. A jestli chceme pohřeb ve Valdicích, nebo v Praze. Říkali jsme, že v Praze, protože do Valdic bych nemohla nikdy jít. Nakonec nám řekli, že jo, ‚ale rakev bude zapečetěna a vy ho neuvidíte‘. Takže my nevíme, jestli v té rakvi vůbec byl. Neřekli nám, kdy bude pohřeb, až v pondělí odpoledne pozdě nám volali, že pohřeb bude v úterý brzy ráno. Nemohli jsme dát vědět jeho rodině, sestrám, bratrům, dědečkovi, kdy bude mít tatínek pohřeb, a taky žádný z nich na pohřbu nebyl. Sál na pohřbu byl úplně nabitý, ta kremace. Mimoto nesměl mluvit kazatel, nesměli zpívat zpěváci, bylo tam jenom ticho a hrála hudba. A to si vybrali [hudbu] oni, protože my jsme neměli možnost. Takže hráli svou hudbu a někdo to udal, že je to plné lidí, a přijela dvě auta esenbáků a postavili se mezi lidi a čekali, že se někde bude provádět nějaká provokace. A ono tam bylo ticho. Úplně ticho po celou dobu, co hudba hrála.“

  • „Pak mu povolili, z Pardubic najednou přišlo povolení, že mu můžeme přivézt svetr a teplé ponožky, což nás hrozně překvapilo, protože oni nikoho nikam nepouštěli. Tak já jsem to [svetr a ponožky] sebrala a jela do Pardubic a přijela k věznici, byla tam taková železná vrata, tak jsem zazvonila. Otevřeli mi dva estébáci a co chci. Říkala jsem jim, že jsme dostali povolení tatínkovi přivézt balíček. Zavřeli dveře a za chvíli se vrátili a řekli mi, že mám jít dál. Šla jsem k veliteli věznice a dala mu balíček. Ptal se mě, jestli jsem někde u někoho byla. Řekla jsem, že jsem s nikým nemluvila, že jsem přijela a šla rovnou tam. Říkal mi, že tatínek je druhé dveře od jeho dveří. Prosila jsem ho, aby mi ho ukázal alespoň kukátkem. Říkal: ‚Já nemůžu, mám to přísně zakázané!‘ To byl velitel věznice. Říkala jsem, že jsme tatínkovi nechali vyfotografovat jeho vnoučata a poslali mu to, jestlipak je dostal? Otevřel psací stůl, vytáhl fotografii a ukázal mi ji. Říkala jsem: ‚A vy jste mu ji nenechali?‘ A on řekl: ‚Ne! Jenom jsme mu ji ukázali a nesmí ji mít.‘ A zase ji zastrčil zpátky do stolu.“

  • „Říká mi: ‚Urna vám vydána nebude, protože vašeho tatínka chodilo poslouchat pět set lidí každou neděli odpoledne, a někdy i šest set, a měl protistátní řeči.‘ Já ale nevím jaký, to neřekl. ‚My vám nemůžeme povolit, abyste ho dali někam do hrobu, protože by se tam nosily kytice a věnce.‘ Říkala jsem: ‚To se bojíte mrtvého?‘ Na to mi vůbec neodpověděli a vyhodili mě. Takže jsem šla. Urnu jsme nedostali, kam ji dali, nevíme. Dnes se sestrou o tom přemýšlíme a říkáme, že tatínek v rakvi asi vůbec nebyl. Že rakev byla zapečetěna a oni ho zahrabali někde ve Valdicích a nám dali jen prázdnou rakev. Popel asi taky nebyl, protože náš známý, který v kremaci připravoval mrtvoly do pece na spálení... Chtěl být u té rakve, co tatínka přivezli, a oni ho vyhodili. Nesměl tam být, takže on to taky neviděl, jestli tam je, nebo ne. Tak jestli tam tatínek byl, nebo nebyl, to nikdo neví.“

  • „Ve Valdicích. To byla nejhorší věznice, tam byli samí vrazi. Přijeli jsme tam, manžel jel s námi, myslel si, že ho tam pustí, ale neměl povolení. Jenom bratr a já, a manžel musel zůstat venku. Nepřála bych to nikomu, opravdu nikomu. To byla taková vzdálenost, jako je tam od vás sem. Tady bylo dřevěné zábradlí, tam bylo hustě zamřížované okno. My jsme stáli za brlením, vedle nás jeden esenbák, vedle Pavla druhý. Tatínka přivedli dva esenbáci. Já jsem tatínka nepoznala. To byla skutečně troska: úplně bílý, hubený a tak špatně vypadal, že já jsem se tam málem rozbrečela. Bratr ze sebe nevydal ani slovo. Mohli jsme mu vyřídit akorát pozdravy od maminky, sester a bratra. Jinak jsme s ním nemohli mluvit. Říkala jsem mu: ‚Tatínku, není ti špatně?‘ A on říkal, že má bolesti na hrudníku a v břiše. Říkala jsem si, že je to konec a že už se nám nikdy nevrátí.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Cheb, 08.06.2022

    (audio)
    délka: 02:17:07
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století TV
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Poslední návštěva vězněného kazatele. To nebyl tatínek, ale kostra

Věra Tučková Burgetová, rok 1943
Věra Tučková Burgetová, rok 1943
zdroj: archiv pamětníka

Věra Tučková, rozená Burgetová, se narodila 23. dubna 1924 v obci Lipová na Prostějovsku. Vyrůstala v početné a silně věřící rodině. Její otec Cyril Burget působil jako baptistický misionář ve Vysokém Mýtě, kde se jeho zásluhou podařilo ustanovit Křesťanský sbor baptistů. To se mu podařilo i v roce 1929 v Kroměříži, kam se nastěhovala i jeho rodina a pamětnice zde absolvovala obchodní školu. Za druhé světové války ji protektorátní úřady totálně nasadily do nedalekého Hulína, kde prožila i dramatický závěr války. Cyril Burget se za německé okupace aktivně podílel na protifašistickém odboji, nejprve jako vedoucí jednotky podzemního hnutí a od roku 1944 velel partyzánské skupině Grado, s níž se měl zapojit do osvobození Kroměříže. Roku 1946 se stal duchovním kazatelem v baptistickém sboru na Vinohradech a posléze vydával český baptistický časopis s názvem Slova pro život, který komunistický režim později zakázal. Vzápětí došlo k jeho zvolení tajemníkem Bratrské jednoty baptistů v Československu a krátce se stal i jejím předsedou. V červnu 1952 ho však zatkla Státní bezpečnost a po roce stráveném ve vyšetřovací vazbě stanul ve vykonstruovaném soudním procesu s představiteli baptistické církve. Komunistická justice odsoudila Cyrila Burgeta k sedmi letům vězení a svůj trest si odpykával ve valdické věznici, kde ho začátkem roku 1954, jen krátce před smrtí, pamětnice navštívila. Cyril Burget zemřel 4. února 1954. Podle zprávy pohřební služby byl záhy zpopelněn a poslední rozloučení proběhlo pod přísným dohledem bezpečnostních orgánů. Otcova zapečetěná urna s popelem nebyla rodině nikdy vydána, a proto se pamětnice i její sestra domnívají, že jeho tělo bylo zahrabáno na zrušeném vězeňském hřbitově ve Valdicích. V roce 2005 proběhlo na nádvoří modlitebny baptistického sboru v Praze na Vinohradech slavnostní odhalení pamětní desky. Pamětnice dlouhé roky pracovala jako účetní záchranné služby a v době natáčení žila v Chebu (červen 2022).