Miloslav Trégl

* 1960  

  • „Ale potom, když si to vzali do ruky budějovický, tak výhodu to mělo, že jsem se svezl v šestsettřináctce. Do tý doby oni jezdili většinou žigulama, nebo šestsettrojkou. Ale ty budějovický, co přijeli z tý krajský správy StB, tak ty mě aspoň svezli tou šestsettřináctkou. To bylo hezký. Ty mě nechali převlíct, abych jim nezamazal to auto. A tam už to šlo hodně natvrdo s tím, že vyhrožovali, že nám odeberou děti, mě zavřou, děti dají do diagnosťáku. To už se blížil ten devětaosmdesátej, osmdesátej osmej, osmdesátej devátej. A tam už šlo do tuhýho a to už mě potom vystrašili. Ještě abych zmínil, maminka moje byla moc nemocná, nebyla téměř mobilní v tu dobu, byla po operaci kyčlí. Takže já jsem se zuby nehty bránil, abych jí tady nechal. Ale už jsem si chtěl zařídit pas, abych ji mohl odvézt k tetě do toho Švédska. Jenže, když jsem si šel pro ten pas, že už měl být hotovej, tak hned mi dali, že není v souladu se zákony České republiky a podobně, a hned mi ten pas zabavili. Tak jsem si podal stížnost, tam mi odepsali tu formulku, že není v souladu se zákony a podobně. Takže já jsem s tou mamkou jet nemohl, abych ji odvezl do toho Švédska. A ona tady musela vlastně zůstat. Ale ona stejně moc nechtěla, ale bylo by to řešení. Tehdy jsem poprvně zakolísal a došel jsem si na německý velvyslanectví, (...) jestli by mě vzali, kdybych si zažádal o emigraci. Jako ten kamarád Petr Hlavatý, který si tam tak strašně stýskal, že se chtěl vrátit. Jezdili skoro každý týden na hranice a tam se koukali do Čech. On mi to vyprávěl, že to bylo tak traumatizující a dost to tu jejich rodinu poznamenalo, že když se vrátili, tak se rozvedli. Prostě ten stres byl na ně tak strašně velikej, že to nemohli vydržet, jim se strašně stýskalo. Takže jsem si dojel na to německý velvyslanectví, tam řekli, že samozřejmě, pokud zažádám. Ale já jsem říkal, že budu držet do poslední chvilky. Ale ty výslechy a to domácí vězení a podobně se stupňovaly a stupňovaly ve frekvenci a v tom stylu. V té době, jak to probíhalo, tak jsem necejtil úplně, že bych to nedal. Ale pak, když to na mě dopadlo... Lidi mi potom říkali, že to bylo hrdinství. Já nevím, jestli to bylo hrdinství, nebo nezodpovědné jednání vůči dětem. Já nevím, jestli si někdo dovede představit a domyslet, že by opravdu udělali to, co i někomu udělali třeba v padesátých letech určitě. (...) I některým signatářům Charty odebírali děti. Bylo to ode mě hrdinství, anebo nezodpovědnost vůči rodině, vůči dětem? Co kdyby opravdu nepřišel ten devětaosmdesátej tak brzy? A sebrali by děti, dali je opravdu do diagnosťáků... Mě by zavřeli třeba na čtyři, pět let, ztratil bych nárok na děti. Ženu by taky zavřeli, protože ta se taky... Prostě nevím, já jsem se necítil jako hrdina, když jsem si to vyhodnotil. To byl největší nátlak na mě. Anebo mi dokonce (řekli - pozn. editora), a to bylo úplně nejtěžší: ,No, vždyť ty vaše dětí chodí do školy, vždyť by je taky mohlo srazit auto, vždyť by se jim mohlo něco stát.‘ A šlo to až takhle natvrdo. A to už se začnete choulit. Hledáte si trošičku oporu. Proto jsem jel na to německý velvyslanectví.“

  • „A já jsem potom, když už to bylo neúnosný, tak jsem věděl, že… A už mi říkal otec František: ,Už sem nebudeš moct jezdit, už o tobě ví. Už mi tady vyslýchali lidi, jako věřící, budeš muset sem přestat jezdit.‘ Tak to dozrálo s tím, že tu Chartu musím podepsat veřejně. Protože já jsem s ní vždycky sympatizoval, pracoval jsem pro ně. Někdo to podepisoval tak, že se to nezveřejňovalo. Což jsem nechápal. A ani jsem nechápal to, že by se to muselo. Ale když už to takhle bylo. Takže jsem podepsal Chartu a tam se to rozjelo naplno. Protože jsem se jim najednou v tom malém městě zase objevil moc viditelně, protože se to rozkřiklo. A tam nastalo to, o čem jsem mluvil, že dělali tomu Petrovi Hlavatejch. Výslechy, odváželi mě. Většinou mě odváželi z práce, aby to lidi viděli.“

  • „Tam už nebylo zbytí, to byla poslední škola, tak tam mě vzali. Ale tam jsem byl nešťastnej, protože tam byla strašná komunistka a ta mě dusila a dusila. To bylo neskutečný. Hned jsem se musel nechat ostříhat. Což jsem odmítl. Ta řekli, že mě pošlou do, tenkrát to asi nebyl diagnosťák, tenkrát to byla polepšovna. Tak řekli, že mě pošlou do polepšovny. Protože já měl rifle v té době v osmé třídě, což v roce 74 bylo už divný. Teď ty lenonky, vlasy. Tak (řekli - pozn. editora), že mě pošlou prostě do tý polepšovny. Tak jsem se dal aspoň ostříhat. Tak jsem to obrečel. No a otec to viděl a tam nastalo to, že se rozváděli. Tak jsem mu říkal: ,Tati já od tebe nic nechci, ale pomoz mi dostat se z tý školy.‘ Tak on udělal zase tenhleten manévr a ono to vyšlo. Vrátili mě zpátky. Se skřípěním zubů mě ten ředitel, kterej byl pomocník VB, (přijal - pozn. editora).“

  • „Soudruh Tlach mi děkoval, protože venku se (...) srotila lůza a chtěli ho lynčovat. A já jsem tam přišel a to bylo pomalu jako v tom osmačtyřicátým. Otevřel jsem okno, řekl jsem jim, ať se rozejdou, to bylo z prvního, druhýho patra. Že to je věc, která je vyřešená. A ty lidi se rozešli. Ten soudruh Tlach, už tehdy pokročilého věku kolem šedesáti let (...) tak mně děkoval. A řekl, že jsem nejslušnější člověk z tohohle seskupení lidí, s kterým se setkal. Pro mě to byla strašná pocta.“

  • „Já jsem to bral jenom jako pokračování mýho působení, jak jsem působil vždycky. Já jsem se snažil samozřejmě. Dělal jsem chyby, leckdy jsem se určitě mýlil. Ale vždycky jsem se snažil říkat pravdu, mluvit pravdu nebo žít pravdu. A ten podpis byl takový završení u mě veřejnýho postoje k tehdejšímu režimu, protože už to bylo opravdu neúnosný. Když jsem viděl, jak ničí lidi kolem mě tím, že jim nedovolují studovat a nutí je kvůli profesi, aby vstupovali do strany. Ty lidi se strašně trápili. Tak jsem jim v podstatě chtěl i ukázat, že se to dá. Že se dá jim postavit. A myslím si, že jsem spoustě lidem ukázal, že se nemusí bát. Že se sice obtížnějc, ale dá se s tím žít. (...) Ve mně to bylo. Já si myslím, že jsem tak podle toho vždycky žil. Nebo jsem se snažil žít. A říkal jsem si: ‚Když to udělám já, tak se třeba nebude bát i ten další.' Dát takhle najevo, ukázat jim. Vždyť oni vládli jenom proto, že ty lidi se báli. Vždyť jich nebylo přece víc, než těch lidí, kteří je nechtěli. To skutečně bylo takový orwelovský. Opravdu, já toho Orwela mám hrozně rád.“

  • „On (otec - pozn. editora) vždycky napsal na prezidentskou kancelář, že žádá třeba přidělení bytu. (...) A protože v tomhletom byl zběhlý, zřejmě to mám po něm, odvolával se například na lidská práva, na Chartu lidských práv, že to je součástí, a to měl pravdu, to dodneška ani politici někteří neví, Ústavy Český republiky. A že na základě tohohle, nedodržení těch a těch podmínek a ústavy, prostě tenhleten dopis jim tam odeslal, žádá o vyřízení věci. Pokud nejsou schopni, tak že žádá o emigraci. A protože by to byla hned ostuda pro ten socialistický režim, tehdy se to tak bralo, tak oni mu vyhověli.“

  • „No mně to dali vychutnat. Tam to bylo ve velké tělocvičně, teď tam všichni nastoupili, nahnali tam všechny ty třídy od první až po devítku. Teď tam bylo to dekorování, jsme stáli v řadě ten ročník a všichni ho dostali. A mě takhle obešli a nic, prostě už ten záměr…“ „Takže dopředu jste nic nevěděl?“ „Ne. Ne. Já jsem tam prostě stál a víte, pro to dítě tenkrát... Neříkám, že z toho mám trauma, ale dodneška si to pamatuju. Je to, jako když stojíte před velkým vyprodaným sálem a všichni se vám smějou. Vím, že jsem to obrečel, ale prostě jako dítě jsem to nechápal, já jsem nevěděl, co se děje.“

  • Celé nahrávky
  • 8

    České Budějovice, 19.11.2019

    (audio)
    délka: 53:04
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy regionu - Jihočeský kraj
  • 9

    České Budějovice, 04.11.2019

    (audio)
    délka: 02:19:42
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy regionu - Jihočeský kraj
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Žít pravdu

Miloslav Trégl v patnácti letech
Miloslav Trégl v patnácti letech
zdroj: Archiv pamětníka

Miloslav Trégl se narodil 24. ledna 1960 ve Strakonicích. Vyučil se strojním zámečníkem. Od roku 1978 pracoval ve strakonickém Fezku jako dělník. V době dospívání našel cestu ke křesťanství a v roce 1981 se nechal pokřtít. Zároveň se díky tomu sblížil s nemnoha strakonickými disidenty. V roce 1986 podepsal Chartu 77. Od té doby zažíval zesílený teror Státní bezpečnosti, zvažoval dokonce emigraci, ale nebyl mu vydán cestovní pas. Byl jedním z hlavních vůdců sametové revoluce v roce 1989, ve Strakonicích stál u zrodu Občanského fóra. Mezi lety 1990 až 1994 se stal členem strakonického zastupitelstva. Roku 2003 mu přestalo pracovat srdce a byl mu přiznán invalidní důchod. O dva roky později prodělal transplantaci srdce. V roce 2019 bydlel Miloslav Trégl ve Strakonicích.