„Museli jsme vyplňovat takový papír každý měsíc a tam byl repertoár a anglicky tam smělo být myslím deset procent. Po tom RVHP tam mohlo být dvacet procent, a jinak česky se všecko muselo. A samozřejmě Češi vždycky vymyslí nějakou obezličku, tak jsme to vymysleli. Já jsem to vlastně vymyslel, že jsme všechny písničky, co jsme zpívali anglicky, tak jsme si udělali i jako instrumentálky. A když tam přišla nějaká kontrola, tak jsme nezpívali, ale jenom hráli. Ale párkrát nás přichytili a to se dělalo, jak se to dělá vždycky a dělat bude. Kontrolor se vzal bokem, nalilo se do něho půl litru nějakého myslivce nebo něco a všecko bylo v pořádku.“
„Ještě jsme museli jezdit na přehrávky před výjezdem do zahraničí, to byly zas jiné přehrávky. Tam už se nehrálo z not, přijela kapela, zahrála a seděla tam zase jiná porota, která rozhodla, jestli je ta kapela schopná jet ven. Tak jsme hráli, jak jsme nejlíp uměli, a vztyčil se tam jakýsi chlap a říkal: ,Ale poslouchejte, vy hrajete samé anglické písničky.‘ A my jsme říkali: ,No dobře, ale my jedeme do Norska.‘ ,Ale vždyť tam můžete ty Nory naučit tu naši krásnou českou řeč!‘ ,No ale tam se mluví a zpívá a hraje anglicky.‘ No málem nás taky nepustili. Marně jsme tomu blbovi vysvětlovali, že na Olympic tam nikdo moc zvědavý nebude. Oni mají prostě jiné gusto. Oni jsou spíš takoví trošku zaměření na Ameriku a na Británii. Takže blbost kvetla.“
„Teď už je to tady samozřejmě všecko jinak, ale tehdy, v těch 60., 70. letech, ty barabizny, nikdo to neopravoval. A teď jsme viděli ta políčka, ty baráky jejich, oni mají většinou takové červené. No vždycky jsem se těšil do Norska a z Norska zase zpátky do Česka. No to byl šok, vždycky, když jsme měli nového chlapa v kapele, tak jsme se bavili, jak každý čuměl: ,Jéžišmarjá, vidíš to?‘ ,Neotravuj, my už to známe.‘“
„My jsme jezdili do Norska, tam jsme dostali určitou gáži v norských korunách, měli jsme tam ubytování a stravu. Ne zadarmo... ale vlastně zadarmo, ale s daní. Z těch nákladů na ubytování a stravu jsme museli odvést 30 procent norskému království a zbytek byl náš. Jenže z toho zbytku si Pragokoncert vzal 50 procent. Představte si, že máte daň 50 procent. A to nebyla daň, protože oni nemohli, my jsme byli zdanění v tom Norsku. Tak zase vymysleli, že je to zprostředkovací odměna, ale přitom všechny ty smlouvy jsem sháněl já. Jenom jsem je vždycky přivezl, přijel jsem na Pragokoncert, tam jsem panu řediteli dal 500 marek, on ty smlouvy vzal, a když jsme ho moc nenasrali, tak jsme vyjeli znova ven. Tak to fungovalo.“
Jan Trávníček se narodil 15. února 1948 v Mostě, kde otec Jan pracoval jako baletní mistr v divadle. Okolo roku 1950 se rodina přestěhovala do Zlína, tehdy Gottwaldova. Tam otec působil jako komunistický funkcionář. Během studií devítiletky, v roce 1962, Jan založil kapelu Ozvěny, se kterou hrál dalších deset let. Vyučil se elektrikářem, vojnu pak odsloužil v letech 1967-1969 v Ostravě. Po návratu pracoval ve fabrice Svit, znárodněných Baťových závodech a při práci nadále koncertoval s Ozvěnami. V roce 1973 začal hrát s kapelou Orpheus Band, stal se profesionálním muzikantem a následujících 20 let jezdíval téměř každým rokem na šestiměsíční turné do Norska. Během své hudební kariéry se dostal do hledáčku StB i pod tlak na vstup do KSČ, jejímž členem se však nikdy nestal. Na výjezdu v Norsku prožil i období sametové revoluce. V roce 1994 ukončil kariéru profesionálního muzikanta, pracoval ve zlínských novinách a poté podnikal. V roce 2013 odešel do důchodu. Jan Trávníček zemřel 1. listopadu 2021.
Hrdinové 20. století odcházejí. Nesmíme zapomenout. Dokumentujeme a vyprávíme jejich příběhy. Záleží vám na odkazu minulých generací, na občanských postojích, demokracii a vzdělávání? Pomozte nám!
