„Byla jsem tam [ve sklepě], jenom jsem šla vždycky nahoru do bytu něco sníst a vypít, protože pití a jídlo se do toho sklepa špatně nosilo, bylo tam hodně schodů. V tom sklepě jsem i spala, teta mi tam ustlala. On tam byl veliký park a z protějších domů se střílelo na ty naše domy. Někteří lidé na to doplatili. Tak lidé z toho domu velká okna zabarikádovali skříněmi, žili tam v přízemí ve tmě, jen při umělém osvětlení. A děti byly schované ve sklepích, i tam přespávaly. Jenom se vždycky přišly napít a vykonat potřebu. Trvalo to asi čtyři nebo pět dnů.“
„Já jsem měla taky osobní zážitek, vůbec jsem to nemohla pochopit… V domě bydlel mladý český boxer, byl raněný střelbou z protějších domů, krvácel a nebyl ošetřen. Doma se to snažili nějak zatlumit, ale stejně – než přijela sanitka (blízko bylo porodnické sanatorium) – ztrácel vědomí a pokládal se. Teta mě u něj nechala, abych hlídkovala a dávala jim zprávy, a teta to hlásila na stanici první pomoci. Když přijeli, už byl v bezvědomí. Odváželi ho a Němci – i přestože to byla první pomoc, byl tam kříž – zastřelili řidiče, i toho boxera. Tak je potom lidi přitáhli do nemocničního zařízení, ale už bylo pozdě, oba vykrváceli.“
„… Ano, byli popraveni, kromě otce Petřeka. [Otec Gorazd a Sonnevend] byli popraveni 4. září 1942. Otec Petřek, kaplan, který to zosnoval, až další den. Byli zastřeleni na střelnici v Kobylisích. – „Vy jste je znali osobně?“ – „Ti dva duchovní mě učili náboženství. Otec Petřek, bratr Sonnevend, ten byl vždycky v kostele přítomen. A vladyka Gorazd chodil mezi děti a dopívající a poslechnul si vždycky, jak se vyučuje náboženství.“ – „A jací byli ti lidé?“ – „Byli velice příjemní, otec Petřek byl mladší než kolega [Sonnevend], který byl duchovním představeným, měli také rodiny a děti, protože v pravoslaví, než se rozhodnete pro duchovní život, musí si napřed najít partnerku a oženit se.“
Věra Topičová se narodila 8. září 1932 do rodiny jugoslávského diplomata, zaměstnance ambasády v Praze, Petara Bradiće, díky kterému měla jugoslávské občanství. Od dětství docházela s rodinou do pravoslavného kostela sv. Cyrila a Metoděje v Resslově ulici, kde byli gestapem po atentátu na Heydricha dopadeni parašutisté. Pražské povstání v květnu 1945 prožila jako dítě ve sklepě v domě své tety v Praze 6. Celý život se věnovala zpěvu, absolvovala soukromé hodiny u prof. M. Fridricha, později u prof. AMU Zdeňka Otavy, zpívala u nás i v zahraničí (Anglie, Francie, Švýcarsko, Itálie). V letech 1957 až 1960 byla sledována Státní bezpečností (StB) jako potenciální agentka Západu. V roce 1960 se provdala za Kristiána Topiče, dramaturga a režiséra Krátkého filmu. Od konce padesátých let až do svého odchodu do důchodu v roce 2000 pracovala pro pravoslavnou církev jako účetní a tlumočnice z němčiny, srbochorvatštiny, ruštiny a angličtiny. Věra Topičová zemřela 15. září roku 2023.
Hrdinové 20. století odcházejí. Nesmíme zapomenout. Dokumentujeme a vyprávíme jejich příběhy. Záleží vám na odkazu minulých generací, na občanských postojích, demokracii a vzdělávání? Pomozte nám!
