Věra Topičová

„Já jsem měla taky osobní zážitek, vůbec jsem to nemohla pochopit… V domě bydlel mladý český boxer, byl raněný střelbou z protějších domů, krvácel a nebyl ošetřen. Doma se to snažili nějak zatlumit, ale stejně – než přijela sanitka (blízko bylo porodnické sanatorium) – ztrácel vědomí a pokládal se. Teta mě u něj nechala, abych hlídkovala a dávala jim zprávy, a teta to hlásila na stanici první pomoci. Když přijeli, už byl v bezvědomí. Odváželi ho a Němci – i přestože to byla první pomoc, byl tam kříž – zastřelili řidiče, i toho boxera. Tak je potom lidi přitáhli do nemocničního zařízení, ale už bylo pozdě, oba vykrváceli.“

„… Ano, byli popraveni, kromě otce Petřeka. [Otec Gorazd a Sonnevend] byli popraveni 4. září 1942. Otec Petřek, kaplan, který to zosnoval, až další den. Byli zastřeleni na střelnici v Kobylisích. – „Vy jste je znali osobně?“ – „Ti dva duchovní mě učili náboženství. Otec Petřek, bratr Sonnevend, ten byl vždycky v kostele přítomen. A vladyka Gorazd chodil mezi děti a dopívající a poslechnul si vždycky, jak se vyučuje náboženství.“ – „A jací byli ti lidé?“ – „Byli velice příjemní, otec Petřek byl mladší než kolega [Sonnevend], který byl duchovním představeným, měli také rodiny a děti, protože v pravoslaví, než se rozhodnete pro duchovní život, musí si napřed najít partnerku a oženit se.“