Jindřich Tolar

„Je nutno ještě říct, že jsme s Lubošem Rychvalským také pořádali takové performance, nebo vlastně happeningy, tady ve Varech. Třeba jsme šli na Štěpána, měli jsme flétničku, zvonili jsme na byty a zpívali jsme koledu vždycky. Ale šli jsme do baráků, kde bydleli policajti a vojáci, tady u Tržnice v Horově ulici. Normálně fakt se stalo, že zamkli barák a volali policii, že to je nějaká provokace a my jsme tam pak nějak utíkali nějakými tajnými východy. V tom baráku byl nějaký protiatomový kryt a znal jsem to z dětství, že tamtudy jsme vylezli někam do nějakých dvorů, utekli jsme. Takže když přijeli do toho zamčeného baráku, tak my už jsme tam nebyli. Potom se dělalo takové malování po ohradách – Karlovy Vary byly tenkrát všude ohrady, všechno bylo zadělané ohradami. Na ty ohrady se malovali jeleni, srnky, stromy… Bylo to takové, že se lidem rozdávaly štětce a barvy a nikdo nevěděl, co to vlastně znamená. To byly zajímavé věci.“

„A já jsem si říkal, co mám teď dělat – tam jsou rozdělané ty stránky, teď ti policajti… No, tak jsem tam zavolal a prý: ‚Tady kapitán Slavík.‘ To už jsem věděl. Tak mu volám a on mi říká: ‚Hele, pojď dolů, nikomu nic neříkej v práci, pojď dolů.‘ No, a já jsem mu do toho telefonu špatně rozuměl a rozuměl jsem: ‚Tak pojď domů.‘ Tak říkám: ‚Tak, šéfe, já musím domů.‘ A on že to takhle nemůžou. Musím říct, že ten můj šéf byl v podstatě takový dobrák člověk, ale zapálený komunista a soudce z lidu, měl všechny sbírky zákonů. To byla taky výhoda, že jsem si mohl nastudovat zákony, o které šlo, tak to mi všechno poskytl. ‚A to nemůžou.‘ A já říkám: ‚Pane šéf, ale to je Státní bezpečnost…‘ – ‚Aha, no tak běž.‘ Tak jdu domů, čekám tam. Hodinu, nic. Tak jsem si říkal, to je divné. Měl jsem ještě trvalé bydliště u rodičů, tak jsem šel tam, taky nic. Tak volám do práce a říkám: ‚Hele, chlapi…‘ A oni: ‚Ty jo, byli tady asi čtyři, celou kancelář prohrabali, všechno prohrabali, byli hrozně nas*aní.‘ Tak jsem přišel do práce a už jsem byl takový... V podstatě to ze mě všechno spadlo, tak jsem vzal telefon, volám tam: ‚Já jsem na vás čekal doma a vy nikde.‘ A on: ‚No tak to už jsi všechno ztopil, viď.‘ No ale pořád jsem měl v té fotokomoře všechno rozdělané. Oni si pro mě teda přijeli znova, ale ani si nepamatuju... V podstatě naráželi na tyhle věci, ale jako by věděli, ale žádné konkrétní věci nepadly. A hlavně nikoho nenapadla ta fotokomora, do té se nikdo nešel nikdy podívat, takže jsem to tam šel snad až večer, nebo nevím kdy, rychle schovat, aby na to nikdo nepřišel, co jsem tam vlastně prováděl. To byly zajímavé zkušenosti, které nás formovaly.“