PhDr. Jiří Tichota

"Asi za 4 dny na to, co jsme se vrátili do toho rozbitého domu, se od Zbraslavi objevil průvod a v jeho čele kráčel nějaký menší chlapík vysvlečený do půl těla, blonďák, který měl do kůže svěracím špendlíkem přišpendlenou ceduli: Jsem vrah lahovických mužů. On měl nějaké poškozené levé oko a podle toho ho někde u Rokycan snad poznali a zatkli a pěšky ho přivedli zpátky a předhodili ho těm čerstvým vdovám, třídenním nebo čtyřdenním, které ho napřed tam tloukly klacky a musím to říct, i když je to... - vždycky to přitom těžko vyslovuju - potom ho vzali na nějaký dvůr, ten dům dodnes stojí i strom vedle něj - pověsili ho za nohy hlavou dolů, polily benzínem a zaživa ho upálily."

"A já jsem k pěti letům dostal koloběžku, byl jsem se projet po silnici, na které jsme si jinak i hráli, běhali jsme po ní, prostě tam nic nehrozilo, jenom na Hitlerovy narozeniny, což bylo tuším 20. dubna, vždycky jel jeden autobus do Zbraslavi na počest Hitlera. A já jsem si tam projížděl na koloběžce a proto, že náš dům, ten kde jsme bydleli v pronájmu, stál hned vedle silnice, tak jsem bez ohlédnutí do něj zajel, jenže za mnou zaskřípaly brzdy a zastavil se německý vojenský terénní vůz, který jel rovně a nepočítal s tím. Já jsem samozřejmě nedal znamení, že budu odbočovat, a on prudce zastavil a někdo na mě začal německy křičet - nějaký důstojník a ještě tam seděl, jak jsem viděl, vyšší důstojník vedle něj, on ho vezl a začal na mně něco německy křičet a já jsem samozřejmě německy nerozuměl, ale tatínek byl na zahrádce toho domu a německy mluvil, takže slyšel, co se děje a vyšel ven a ten důstojník, jak mě otec pak přeložil, na mě křičel: ty parchante, kvůli tobě se mohl zranit německý důstojník a mého otce na té ulici zfackoval."

„Můj tatínek byl v jednapadesátém roce nebo v padesátém zavřen bez udání důvodu, jak se to tenkrát dělalo. Byla vytvořena taková protistátní skupina z toho, že on pracoval tehdy v odchytu zvěře. To byl státní podnik pro export zvěře. A tam k něčemu došlo, tatínek byl zahrnut do těch obviněných. A aniž nám rodině bylo vůbec co řečeno, tak tatínek nepřišel z práce domů. Moje maminka měla velké srdeční problémy, byla v domácnosti a nemohla pracovat, a ta se pochopitelně snažila, když její manžel – můj tatínek – nepřišel domů, tak se snažila zjistit, co se stalo. Oni jí zapřeli, že ho zatkli, víc jsme se nedozvěděli. V práci řekli, že nevědí, co s ním je. Takže půl roku celá naše rodina – my malé děti, já a sestra Jiřina – jsme žili s tím, že maminka se snažila vypátrat, co je s otcem. Neměla z čeho žít, protože byla v domácnosti, nepracovala a měla na krku dvě malé děti. Pak jeden známý mého tatínka – advokát – nějakými cestami, tenkrát v 50. letech to bylo nebezpečné, zjistil, že otec byl zatčen, chystá se s ním nějaký proces, s celou takovou skupinou. Byl zavřen v Řepích a mamince se postupně podařilo se dopracovat k tomu, že jí to potvrdili. A jednou za dva měsíce jsme měli možnost otce navštěvovat ve vězení.“

„Já si pamatuji, když jsme zjistili, že je v Řepích, tam, co je dnes klášter, tak v tom klášteru byli zavření. My jsme tam mohli jednou za dva měsíce ho navštěvovat. A to byl pro nás vždy hrozný pohled, protože jsme byli puštěni do místnosti, kde seděli tři fízlové s červenými výložkami, co měli na starosti vězně. A otec v pruhovaném byl uprostřed místnosti v kleci. Taková síť, drátěná klec, velká, až skoro ke stropu. Prostě my jsme s ním mluvili a on byl zavřený v kleci. Nesmělo se mu nic dávat, nesmělo se chodit blízko. Moje maminka se snažila a táta, který se od první republiky – což já samozřejmě nepamatuji – strašně bál komunistů, především měl za to, že Stalin je zločinec, což se ukázalo, že byla pravda. On byl přesvědčený, že tak jako ti ostatní, kteří už byli zlikvidovaní, ta parta kolem, ti takzvaní zrádci… tak otec byl přesvědčený, že se také nikdy nedostane ven. Vždycky plakal, když jsme odcházeli, že už nás neuvidí.“

„Pátého května začala střelba v Praze. Tak lahovičtí muži postavili barikádu na mostu přes Berounku, a to ze dvou důvodů. Jednak vlastně bránila tomu, aby Němci utekli z Prahy na západ. Ale smyslem byla spíše opačná věc, totiž že Němci povolali nějaké tankové divize ze západu, aby přišly potlačit Pražské povstání, a zdržovala je barikáda, na které se lidé s několika puškami snažili zabránit, aby se Němci dostali do Prahy. To neuvěřitelné na tom je, že když potom tu barikádu rozstříleli, také rozstříleli byt, ve kterém jsme bydleli, tak ten velitel esesácké skupiny nechal osmého května v noci popravit všechny muže v Lahovicích. O tom se málo mluví, proto o tom mluvím já.“