Ivan Theimer

* 1944

  • „Seznámil jsem se s lidmi jako Marcel Zerbib. Měl první surrealistickou galerii po druhé světové válce, byla na bulváru Saint-Germain, kde je socha Diderota. Byl kamarád s Manreem (nejasné hláskování – pozn. ed.), měl s ním celoživotní kontrakt na všechny fotky a vše ostatní. Jeho bratr měl malinkou galerii v Rue des Beaux Arts. On tam přišel, pozval svého bratra, Clauda Bernarda, Alberta Lebela – všichni synové slavných galeristů. A říkal: ‚Prosím vás, udělejte tomu Theimerovi nějakou výstavu. Vždyť to není možné, kupte mu ty obrazy!‘ A nikdo to nekoupil. Tak on říká: ‚Tak já koupím patnáct!‘ A jim to vrtalo v hlavě, proč ten Marcel, který už tu galerii neměl, protože byl starý, ale měl sbírky – Salvatora Dalího, Maxe Ernsta, měl vše, trezor všech surrealistů, které míval v galerii. A pak se jim to rozsvítilo v hlavě. Jeho bratr, Armand Zerbib, mi udělal první výstavu zřejmě v roce 1971. Všechny výstavy, které jsem u něj dělal, vždy dopadly dobře. A tím to začalo. Měl jsem určité sběratele, propojilo se to na Lyon a na Ženevu a do Itálie.“

  • „Našel jsem [v Paříži] starého italského uprchlíka, Colomariniho. Měl starý ateliér, kde se dělaly klasické věci. Byly tam dva stany a za těmi stany ze starých jutových pytlů byli dva Rusové, kteří tam sekerkami sekaly sochy – jak Brancusi. To byla neuvěřitelná atmosféra – vidět, že každý z nás, z těch uprchlíků, jsme úplně jiný. A najednou se objeví v ateliéru u Colomariniho, kde se chtějí bránit vnějšímu světu daleko víc než já. A skutečně tam postaví chýši z dek, jsou u toho kmene a dělají si toho Brancusiho. Bylo to zajímavé, protože člověk pochopil, že se dostal z roku 68 do roku 68 v úplně jiné tváři, úplně jiné poloze.“

  • „Měl jsem štěstí. Už před třemi měsíci jsem dostal povolení od svazu umělců v Olomouci, abych dostal pas. Byl na policii, neměl jsem ho. Chtěl jsem jet do na výstavu Matisse do Paříže a do Nice a oni organizovali výlet s výtvarníky z Olomouce. Pak propukla okupace, ale já jsem ten pas už měl. Jel jsem vlakem do Prahy, francouzské velvyslanectví otevíralo v 7 ráno. Všem, co jsme tam spali, nám dali razítka a jel jsem do Mnichova. Ale to bylo také tragické, protože na nádraží někdo říkal: ‚Nejezděte tam. Někdy vlezou do vlaku ruští vojáci. Seberou vám pasy, pak nemáte nic a oni vrátí vlak do Prahy.‘ Ve vlaku nás bylo celkem asi deset nebo dvanáct lidí. Tím, že mě strašili lidi kolem, že nemá cenu vozit kufry, tak jsem jel jenom s takovým pytlíčkem. Měl jsem tam zubní kartáček a Kafku – Cestu do Ameriky. Přijeli jsme na hranice, přišli Rusové, prohlídli celý vlak, ale nedívali se na naše papíry. Nechali ten vlak odjet, ale kolem už byli psi a vojáci s automaty. Přijeli jsme na naše hranice, kde byli naši vojáci, ale obráceni proti Rusům. Ještě to nebylo zmanipulované, aby se dali dohromady s Rusy. Přišel major s policistou a žádali pasy. Dívali se nahoru, viděli, že mám jenom tu taštičku, pot po mně stékal. Pak ten vlak projel a dostali jsme se na německé hranice. Tam byli Američani s Němcema a dávali nám coca-colu přes okýnko.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Praha, 19.10.2016

    (audio)
    délka: 01:33:00
    nahrávka pořízena v rámci projektu Osudy umělců v komunistickém Československu
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Měl jsem štěstí, že jsem se narodil v Olomouci

Ivan Theimer, 2016
Ivan Theimer, 2016
zdroj: Archiv Post Bellum

Ivan Theimer se narodil 18. září 1944 v Olomouci. Rodinné prostředí podporovalo rozvoj Ivanova uměleckého nadání. Maminka zbožňovala operu, příbuzní hráli v orchestru a babička mu platila hodiny umění. Mezi roky 1959 až 1963 Ivan studoval na Umělecko-průmyslové škole v Uherském Hradišti, na Akademii výtvarných umění však kvůli kádrovému profilu následně přijat nebyl. Po okupaci Československa vojsky Varšavské smlouvy se v září 1968 rozhodl emigrovat do Francie. Po počátečních obtížích se mu podařilo získat stipendium pro studium na École nationale supérieure des beaux-arts v Paříži. Po ukončení studia se přes drobné výstavy a zakázky postupně vypracovával k významnějším projektům. V 80. letech měl za sebou již řadu úspěšných výstav a veřejných realizací v několika evropských zemích. Po roce 1989 se začal pravidelně vracet do Československa. Zde realizoval mimo jiné pomník Jana Amose Komenského v Uherském Brodě nebo Arionovu kašnu v Olomouci, doprovázenou známým odlitkem želvy pro děti. V současnosti žije v Paříži a v Toskánsku, pravidelně vystavuje v Itálii, Francii, Německu či Švýcarsku.