Růžena Teschinská

„A že jsem strašně záviděla. Když přišli odněkud, zabavili dům. Od školy nahoru byla samá vila. Tak přišli odněkad a tam zabavili domeček, jejich dcera se mnou chodila do třídy a někdy jsem přišla k nim na návštěvu. Měli obrázky Stalina a Lenina v barvách, mně to bylo tak líto, že my nemáme. Jsem tomu jako moc nerozuměla. To byli nemajetní lidi, přišli z kopců někde u Železného Brodu. A všechny krásné domy dostali oni. To byli samí komoušci.“

„S tím dědečkem? Jenom s tím pytlíčkem. Jak bojoval dědeček u Moskvy. Bydleli tady v poschodí nahoře a ona si dělala nějaký pořádek v krabici a přinesla bavlnky v košíčku. Teď něco vytáhla, bylo to šedý, byla to šedá vlna. Takový váček to byl, mělo to nějaké šňůrky. Nejdřív se začala děsně smát a pak mě nechala hádat, jestli vím, co to je. Říkám: ‚No, nevím.‘ Měla strach o dědečkova pytlíčka, aby mu v Rusku neumrz, takže mu uháčkovala takový chránič. Měla z toho moje tchyně druhé Vánoce, smála se. Ale byla to taky těžká doba.“

„Můj tchán byl v Rusku až. A pak ho Francouzi zajali a nevím přesně, kde v zajetí byl. Asi ve Francii, když Francouzové. Potom už jsem tady bydlela, byla jsem vdaná, a oni byli takoví grandi, že mu posílali bony, protože oni tam někde pro ně pracovali. On pro ně taky pracoval. Už nevím, proč se dostal z východní fronty. Vím, že jak byl zraněný, tak byl na Baltu. Vím, že tchyně na to vzpomínala, že tam za ním byla – někde nahoře v Německu že byl.“