„My jsme samozřejmě, když se zabíraly hranice, zabírali je Němci, tak jsme tam nemohli zůstat jako Čechoslováci. Museli jsme z pohraničí vycouvat a všichni jsme se museli někam nacpat. My do Čech, Moravani zase na Moravu. Nejhůř na tom byli sedláci. Ty jsem viděla a slyšela, když ten sedlák táhl koně s pár kouskama beden nebo nějakého nářadí. A stahovali se pryč z toho pohraničí, poněvadž se právem báli, co by s nimi Němci udělali. Tak ti se tehdy stěhovali do Čech a na Moravu. Jak to bylo na Slovensku, asi taky podobně, to tak přesně nevím. Tehdy v noci najednou přišli vojáci, nekoukali, jak to bude kam padat, naložili, co bylo v celém bytě. Nábytek a všechno možné, co se dalo. Nás děvčata s maminkou vezl voják v autě. A všechen náš nábytek a nás vezli právě do Ubušína, kde se to mělo složit a potom se uvidí, co bude dál. Takže nás jela celá dlouhá řada. Jeli sedláci, jeli lidi, kteří vezli svůj nábytek, jeli jsme my. Ani to nešlo, aby jeli všichni jen po silnici, protože krávy a unavení koně šli moc pomalu a auta jela rychle. Takže jsme jeli chvíli polem, chvíli zase silnicí, chvíli skrz les, jak to šlo. Vojáci nás odvedli do Ubušína. Tam všechno složili a jeli zpátky, protože na hranici už se začínalo bojovat. Tak skončila první republika a už vlastně nevznikla. To byl konec první republiky.“
„Maminka chodila na gestapo. Jednak jsme tam nosily jídlo. Buď matka, nebo já. To bylo vždycky jenom v neděli. Musely jsme se zeptat toho gestapáka, co držel službu, že nesu jídlo. A on obyčejně řekl: ‚Der braucht nichts. Ten nic nepotřebuje.‘ A šla jsem pryč. Někdy zase jsme se snažily třeba vyměnit prádlo nebo tak. V těch Kounicových kolejích, kde byli napřed, tak to bylo takový volnější, bych řekla. Ale potom byli v táboře Pod Kaštany. To byly jenom takové domky dřevěné, samozřejmě ohraničené. A tam byli ti gestapáci teda zlí. Opravdu. Ti jenom řvali. A ode mě si nikdy nic nevzali, když jsem tam přinesla jídlo. Tento tábor tam prý ještě nedávno stál, tak nevím. Jinak původně byli v Kounicových kolejích. Samozřejmě, že museli všichni studenti z kolejí pryč. A tam to bylo takový přísnější. Tam asi byli dřív taky zavření vojáci, tam to bylo staré, jinak to bylo mnoho let prázdné. Takže tam byli v takových malých chatkách a myslím, že tam bylo i tak jako volněji. Ovšem jenom do heydrichiády. Potom už to všechno zlikvidovali Němci. Ta heydrichiáda je hodně otravovala.“
„Už přijeli Rusové, přijeli od východu a zůstali stát. Královo Pole bylo dole a nad Královým Polem byla velká planina a tam byly zahrádky. A teď jeli a najednou přišli na to, že musejí zastavit, protože by spadli dolů na ty zahrádky. Tak začali na Královo Pole střílet z toho vrchu. Náš barák dostal dva zásahy. Ale nezačal hořet, ani střecha nespadla celá, jenom zadní část domu spadla. To byly domy s přízemím a prvním poschodím. Pro rodiny, tak bych to řekla. To byla celá řada takových domů pro rodiny. A ten náš dostal zásah, ale střecha zůstala držet. A teď si představte, když jsem se vdala, matka mi dala jednu peřinu, já jsem ji rozpárala, že vyperu peří, tehdy se dělalo všechno doma, a v tom byly dva náboje, co se dávají do pušky, takový ty špičatý. Ty se zatlačily do té mé duchny, do té peřiny, a tam byly. Ale nikomu se nic nestalo.“
Milena Svorová, rodným příjmením Matějů, se narodila 8. prosince 1926 v Mukačevu na Podkarpatské Rusi rodičům Matyldě a Adolfovi Matějů. Její otec, bývalý legionář, tam sloužil coby důstojník československé armády. S rodinou bydleli v tzv. českých domech. V roce 1931 začala malá Milena v Mukačevu chodit do české školy, krátce nato se ale celá rodina přestěhovala do Znojma, kam byl Adolf Matějů převelen. Otec se později stal velitelem praporu Stráže obrany státu (SOS) pro oblast Znojemska. Střežil státní hranici a budoval pohraniční linii lehkého opevnění. Milena vnímala rostoucí napětí mezi česky a německy hovořícími obyvateli, které se promítlo i do života dětí. Po uzavření mnichovské dohody musela rodina Matějů ze Znojma utéct do otcovy rodné obce. Poté se odstěhovali do Brna. Po zřízení Protektorátu Čechy a Morava v roce 1939 se Adolf Matějů zapojil do činnosti protinacistické odbojové organizace Obrana národa. Aktivity odbojářů byly však prozrazeny a otce 30. září roku 1941 zatklo gestapo. Během heydrichiády 21. června 1942 byl Adolf Matějů na dvoře Kounicových kolejí popraven. Pamětnice za války studovala gymnázium, v letech 1944 až 1945 byla totálně nasazena v Dolních Loučkách u Tišnova. Po maturitě vystudovala francouzštinu a latinu na Masarykově univerzitě. Už za studií působila jako učitelka. Vystřídala práci na několika školách po celé Moravě, a to hlavně v pohraničí. Učitelství se věnovala celý život. V roce 2022 žila v Karlových Varech.
Otec Adolf Matějů, legionář, československý důstojník, velitel praporu Stráže obrany státu pro oblast Znojemska a člen Obrany národa, byl popraven 21. června 1942
Otec Adolf Matějů, legionář, československý důstojník, velitel praporu Stráže obrany státu pro oblast Znojemska a člen Obrany národa, byl popraven 21. června 1942
Otec Adolf Matějů, legionář, československý důstojník, velitel praporu Stráže obrany státu pro oblast Znojemska a člen Obrany národa, byl popraven 21. června 1942
Otec Adolf Matějů, legionář, československý důstojník, velitel praporu Stráže obrany státu pro oblast Znojemska a člen Obrany národa, byl popraven 21. června 1942
Hrdinové 20. století odcházejí. Nesmíme zapomenout. Dokumentujeme a vyprávíme jejich příběhy. Záleží vám na odkazu minulých generací, na občanských postojích, demokracii a vzdělávání? Pomozte nám!
