Josef Svoboda

* 1932

  • „Ten můj bratr, co byl v koncentračním táboře... -- (Jak se jmenoval?) -- Jiří Svoboda. Tak ten byl v koncentračním táboře a dostal se tam tím způsobem, že ho nasadili v osmnácti letech do Německa, jmenovalo se to Breslaw. On se dostal do řeznictví k německýmu řezníkovi jako totálně nasazenej. A ten pořád nadával, že … můžu to říct? -- (Jo, řekněte.) -- Tak ten pořád nadával, že je česká svině a takový ty nadávky. No a to víte, v osmnácti letech mu dal pár facek ten Němec a on mu je vrátil. A tím pádem ho šel udat. Tak ho sebrali a dostal se do koncentračního tábora. Napřed to byl Flossenbürg, pak to byl Gross Rosen a nakonec Sachsenhausen. A návrat nežádoucí! Takže tam prodělal tři a půl roku za takovou zbytečnost! Bratr Jirka se dostal z koncentračního tábora tak, že je vyhnali na pochod smrti ke konci války. A oni se nějak domluvili, asi tři, že se nějakým způsobem – no oni je po cestě stříleli. Kdo jako nemohl, tak ti Němci je stříleli za pochodu. Tak oni si usmysleli, že jako padnou, a oni už moc času neměli, ti esesáci, co je doprovázeli, a mysleli si, že jsou mrtví. Ale oni mrtví nebyli, a když ten průvod těch vězňů přešel, tak se sebrali a utekli. No a dostali se do americký zóny. Přijel až po válce, za dva měsíce teprve, protože byli u těch Američanů, ti je tam živili. No a někdo mu dal kolo, tak přijel v trestaneckym obleku na kole, to si pamatuju jako dneska. Po válce se dostal ke Sboru národní bezpečnosti. V té době, v roce 1945. A dostal se do Teplic, Šanova a tam začali ti banderovci a oni měli za úkol je chytat a likvidovat.“

  • „(Co pro vás znamená rok 1989 a konec komunistického režimu? Jak vy jste to vnímal?) -- Já jsem ten rok vnímal – akorát se mně nelíbilo, že bylo hodně zvonění klíčů, že byly všelijaký proslovy. A když se to potom vezme dneska, tak kde to je všechno?! Ti mladí podle mýho nemají žádnou šanci, protože ať už dostudují nebo ne, je ta nezaměstnanost, pořád se mluví o krizi! -- (Takže myslíte, že dřív, před rokem 1989, byla ta situace příznivější?) -- Byla. Podle mého byla. Já jsem nikdy nikomu nestranil, já jsem se sám musel uživit a tohle se mi teď nezačíná vůbec líbit. Vidíte to sama, jak dneska vypadá celková situace, každý se dere do funkcí, chce jenom peníze, peníze a lidi – ti jsou až poslední, podle mého.“

  • „Mě přeřadili do Znojma, dostal jsem se k pevnostnímu praporu a ten prapor byl na podporu pohraniční stráže. Protože Znojmo jako takový bylo hraniční město. Byl to padesátej třetí rok. A my jsme měli na starosti s těma pohraničníkama hlídat ty pevnůstky jako v Šatově a tak dál – my jsme je obsadili. Byly dost velký požadavky a bylo tam hodně těch lidí, kteří chtěli něco víc. No a byl tam předseda stranický organizace a ten se na mě zaměřil, a kde mohl, tak mě vždycky šikanoval. -- (A vy jste byl ve straně v té době?) -- V té době jsem byl ve straně, tak to jinak nešlo. Pak, že jsem byl ne nespolehlivej, ale že jsem měl nějaký ty škráby, tak mě přeřadili k těm Pomocným technickým praporům. A pokud si pamatuju, tak jsem se dostal do Sokolova, to byl dříve Falknov nad Ohří, a tam jsme bydleli v klášteře, měli jsme tam velitelství a dělal jsem tam velitele čety.“

  • „Dělaly se plzeňský Slovany – sídliště. Oni chodili k Posistě, k tomu stavebnímu podniku, a budovali tam to sídliště Slovany a všelijaký další, co tam Posista měla. Vojáci tam byli nasazený a museli tam pracovat. To byla většinová stavební práce. Takže oni se k ničemu nedostali. Výcvik – to jsme měli akorát dřevěný atrapy, žádný zbraně jsme neměli. Někteří ti kluci to neunesli, celej ten elaborát, co se jich týkalo, takže tam byly i sebevraždy. -- (Možná i nějaká šikana někde byla...) -- Každej velitel nebyl stejnej, já jsem se nikdy tohohle nezúčastnil.“

  • „Pan spisovatel Švandrlík, teď mám takovej dojem, jestli nesloužil taky u Plzně u tohohle pomocnýho praporu…A tam odtud byl právě zřejmě natočen na jeho popud ten film s tím Landovským atd., první díl těch Černých baronů. No a ono to tomu odpovídalo. Ale nemůžu to říct popravdě, jestli sloužil u Plzně, tam bylo letiště. Ale hodně v tom filmu bylo to, že z nás udělali blbce! My jsme většinou ti velitelé, co jsme tam byli, měli řádný vojenský vzdělání. A dostali jsme se tam každej nějakým jiným způsobem, že jsme neuposlechli rozkazu nebo něco takového. Tak je přeřadili jako velitele k těm pomocnejm praporům. No, to se stalo i mně, proto jsem tam, jak se říká, sloužil.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Praha, 06.05.2009

    (audio)
    délka: 01:04:48
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Vojáci přišli z práce a měli politickou výchovu

Svoboda, Josef.jpg (historic)
Josef Svoboda
zdroj: ofoceno z vojenské knížky

Josef Svoboda se narodil 1. 7. 1932 v Pohůrce u Českých Budějovic. Vyrůstal ve velmi skromných poměrech. Za války byl jeho starší bratr Jiří nuceně nasazen v Německu a kvůli nedorozumění se svým zaměstnavatelem byl poslán do koncentračního tábora. Až do roku 1945 prošel třemi koncentračními tábory - Flossenbürg, Gross Rosen a Sachsenhausen a po osvobození nastoupil k SNB. Josef Svoboda navštěvoval v letech 1945-1947 poslední dva ročníky měšťanské školy, poté se začal učit na odborné škole keramické v Karlových Varech. Lákalo ho však vojenské povolání, přičemž na rozhodnutí vstoupit do armády měl nezanedbatelný vliv i vzor staršího bratra v uniformě. Na vojenskou akademii nastoupil v roce 1949 v Mladé Boleslavi. V letech 1953-1954 sloužil v pevnostním praporu na podporu hraniční stráže u Znojma. V roce 1954 byl kvůli neshodám  s předsedou stranické organizace převelen k Pomocným technickým praporům (resp. k vojenským technickým jednotkám, které vznikaly místo postupně rušených PTP), kde sloužil jako velitel v hodnosti nadporučíka až do roku 1955, kdy ze zdravotních důvodů přešel do zálohy. Poté pracoval u pokrývačů, vystřídal i jiná zaměstnání a nyní je v důchodu.