Josef Švancara

* 1934

  • „Bylo nás tam, já nevím kolik, asi osm. Tam byl ten pancíř, na to se to házelo, to uhlí, a tam byli, co dělali se šramačkami. Najednou přišel tlak a ty stojky – to lítalo jak sirky. A mě ta jedna stojka vzala a teď se dívám – my jsme měli jen ty lampy – najednou tma, jen ty lampičky a ten jeden kluk tam ležel, ten tam zůstal, ten byl mrtvý. A já jsem poprvé v životě viděl, jak během hodiny zbělely tomu cikánovi vlasy.“

  • „My jsme si hráli a tam byly pancéřové pěsti, no všechno – do děl náboje a do minometů a granáty tam byly. My jsme se tam v tom drápali a to byla klika, že ta pancéřová pěst neměla náboj. Karel Peterků furt na to dupal a najednou prásk a já jsem byl před tím a dodneška mám tady v zádech samý prach, zezadu mě to chytlo. To je ten druhý konec pancéřové pěsti, za tím se nesmí stát, a smetlo mě to až do potoka. Já jsem měl jen trenky, to mně zbyla jen ta guma a strejc Němců mě tam chytl a ještě mě vymáchal. Já jsem byl spálený, krev ze mě kapala jak z cedníku. A tak mě ten můj švagr naložil na kolo, na štangli, a vezl mě k doktorovi do Olešnice. Ten mě tam nějak dezinfikoval, ale ten střelný prach mám v sobě pořád. Mám toho plná záda a už to zarostlo, ale ještě sem tam vyleze střelný prach ven. A tatínek tam vozil munici a já jsem mu to pomáhal shazovat z toho vozu. To měl vojenské koně a byli zapřaženi v tom voze a byli tam chlapi a byl tam Rusák. Oni furt mudrovali, jak se ten granát hází, a ten Rusák, že jim to ukáže. Odjistil ten granát, hodil ho, jenže ho hodil přes silnici, tam byly dráty elektrické, ten granát se odrazil a spadl zpátky na to cvičiště. Chlapi leželi na zemi, já na voze, tatínek nevím ani, kde byl. Rána jak z děla, ti koně se ani nepohnuli a nikomu se nic nestalo. Ale deska, jak byla postavená na tom voze, aby to nepadalo dolů, tak ta byla, jak když ji rozštípne, takhle uřízne. Vedle mě to prolítlo, já jsem o tom ani nevěděl.“

  • „No ta děcka, to bylo ubohé. Maminka mně dala svačinu, kus chleba namazaný sádlem nebo něco takového, abych tam neměl hlad a ony byly tak strašně hladné, ony se na mě dívaly a já jsem byl taky taková třasořitka. Já jsem to vzal a: 'Nate, snězte si to,' a dal jsem jim to. Sám jsem si do toho kousl dvakrát. Ony už potom – vždycky to byla tři nebo čtyři ta cikáňata, takoví pumprdi. Ostříhané všechno, nebylo poznat, jestli je to kluk, nebo holka. To byla malá děcka, ale ona měla hrozného hladu.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Boskovice, 09.05.2022

    (audio)
    délka: 02:55:14
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy regionu - Jihomoravský kraj
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Dodneška mám střelný prach v zádech

Josef Švancara, 2004
Josef Švancara, 2004
zdroj: archiv pamětníka

Josef Švancara se narodil 22. září 1934 v Hodoníně u Kunštátu jako třetí dítě rodičům Marii a Josefovi Švancarovým. Kousek od jejich domu byl nejdříve kárný tábor a od roku 1942 protektorátní, tzv. cikánský tábor, kde se podle dostupných pramenů postupně soustředilo přes 1 300 mužů, žen a dětí, převážně Romů z Moravy. Na vlastní oči viděl bídu všech vězňů, hlavně dětí, se kterými se často dělil o svou svačinu. Viděl i deportaci Romů do koncentračních táborů. Ke konci války byl svědkem několika nebezpečných situací při neopatrné manipulaci s odhozenou municí, špatného zacházení s německými vězni a jejich pochodu na Brno. Vyučil se zedníkem, další školu nedokončil, protože mu zemřel otec. Po konfliktu s tajemníkem místního národního výboru (MNV) musel roku 1954 nastoupit vojenskou službu k Pomocným technickým praporům (PTP). Stavěl nový Havířov a později fáral v dole Antonín Zápotocký v Orlové. V roce 1956 byl přítomen závalu na šachtě, kde jeden z horníků zahynul. Po návratu z vojny se v roce 1957 oženil s Marií Pajgrtovou a narodily se jim dvě děti, dcera Marie (1957) a syn Josef (1961). Pracoval jako zedník v Průmstavu Brno, stavěl v Boskovicích nemocnici a při stavbě městských lázní měl při pádu ze střechy těžký pracovní úraz. Potom byl zaměstnán v Hodoníně v jednotném zemědělském družstvu (JZD) jako vedoucí stavební skupiny. Osobně se zúčastnil 25. listopadu 1989 slavnostní bohoslužby v katedrále svatého Víta při příležitosti svatořečení Anežky České. V roce 1991 odešel do invalidního důchodu. Celý svůj život byl aktivním člověkem, jako zedník pomáhal postavit několik domů a ten svůj kompletně přestavěl, rád jezdil na koni a závodně skákal parkur. V roce 2022 žil v Hodoníně u Kunštátu v rodinném domku.