Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Josef Švancara (* 1934)

• narozen 22. září 1934 v Hodoníně u Kunštátu

• viděl bídu romských vězňů v tzv. cikánském táboře

• svědek jejich deportace do koncentračních táborů

• několikrát byl v nebezpečí při manipulaci s nevybuchlou municí

• vyučil se zedníkem, po smrti otce šel pracovat

• po konfliktu s tajemníkem MNV nastoupil v roce 1954 k PTP

• v roce 1956 přítomen závalu na dole Antonín Zápotocký v Orlové

• 1957 svatba s Marií Pajgrtovou, narození dcery Marie a syna Josefa

• účastník bohoslužby ke svatořečení Anežky České v Praze 25. listopadu 1989

• roku 1991 odešel do invalidního důchodu

Jeden z posledních pamětníků protektorátního tzv. cikánského tábora v Hodoníně u Kunštátu, muž, který se několikrát ocitl v nebezpečí života: po válce při kamarádově nebezpečné manipulaci s pancéřovou pěstí; během ukázky sovětského vojáka, jak se „má“ házet odjištěný granát; při závalu v dole v Orlové během své služby u PTP nebo pádem ze střechy na stavbě lázní v Boskovicích.

Josef Švancara se narodil 22. září 1934 v Hodoníně u Kunštátu jako třetí dítě rodičům Marii a Josefovi Švancarovým. Otec jezdil s koňským povozem u místního sedláka a maminka byla v domácnosti, kde se starala o tři děti a malé hospodářství. Starší sestry se jmenovaly Marie (1915) a Jarmila (1924).

Setkání s vojáky

Začátek války a příchod německé armády zažil pamětník jako malé dítě, ale živě si vybavuje německé vojáky, kteří se utábořili blízko jejich domu. Svoje setkání s nimi popisuje: „Oni tam měli polní kuchyni a vařili. Pozvali mě a já jsem tam šel. Vzal takovou mísu, nabral kus masa a říkal, abych jedl. No, já jsem na to nebyl zvyklý, maso jsme měli jen v neděli.“

Ptal jsem se, kam oni jdou?

V Hodoníně u Kunštátu byl na místě původního kárného tábora zřízen v roce 1942 protektorátní tzv. cikánský tábor, kde se podle dostupných pramenů postupně soustředilo přes 1 300 mužů, žen a dětí, převážně Romů z Moravy. Pamětník v okolí tábora pásl husy, pamatuje si velké hromady vlasů, bot nebo povozy, kterými přijížděly do tábora celé rodiny. Na vlastní oči viděl bídu všech vězňů, hlavně dětí, se kterými se často dělil o svou svačinu. Přiblížit se mohli jen k plotu, a když se jednou pokusil vylézt na strážní věž, dozorce ho hned vyhnal. Nedostatečná kapacita a špatné životní podmínky způsobily na přelomu roku 1942 a 1943 vypuknutí epidemie břišního tyfu. Všichni obyvatelé Hodonína včetně dětí byli proti této nemoci očkovaní, ale v táboře nikdo. Velká úmrtnost vedla k tomu, že se museli mrtví pohřbívat do hromadných hrobů kousek od tábora.

V noci z 21. na 22. srpna 1943 proběhl velký transport 749 vězňů do vyhlazovacího koncentračního tábora Auschwitz II-Birkenau. Většina transportovaných v nacistických koncentračních táborech zahynula. Jejich poslední cestu popisuje pamětník: „To jsem viděl, jak šli po té úzké silnici a šli pryč, šli pryč s těma uzilkama a ta děcka… Tak jsem se ptal, kam oni jdou? Potom říkali, že je naložili do těch dobytčáků a odjeli.“

V Památníku Romů a Sintů je popsaný příběh malé Boženy Jochové, která během pobytu v táboře přišla postupně o šest členů rodiny. Před velkým transportem v srpnu 1943 se jí zřejmě podařilo ukrýt a druhý den ji našli čeští dozorci. Osmiletou dívku si nakonec vzala jedna z táborových kuchařek a v nedaleké Olešnici se díky statečné rodině dožila konce války. Později se vdala a měla vlastní děti.

Po deportaci Romů byl hodonínský tábor využívaný pro různé účely. Cvičily se zde jednotky wehrmachtu, sídlila zde vojenská nemocnice Rudé armády a vojáci rumunské královské armády. V roce 1946 byli v táboře internováni staří Němci neschopní odsunu a 80 z nich pobyt v táboře nepřežilo. Chování českých četníků k německým zajatcům popisuje Josef Švancara slovy: „Byl konec války a v táboře byli Němci, hlídali je čeští četníci. Já jsem byl na zahrádce, teď se dívám a ten zajatý Němec šel, kulhal, za ním šel ten náš četník, kopal ho, mlátil do něho pažbou té pušky. Co s nimi dělali ti četníci, to byla hrůza.“

Mezi lety 1949 a 1950 zde byl umístěn tábor nucené práce pro odpůrce režimu Komunistické strany Československa (KSČ). Jedním z vězňů byl také boskovický hrabě Alfons Karel Mensdorff-Pouilly. Dlouhá desetiletí byl areál tábora využíván k rekreačním účelům. V současné době je na místě někdejších táborů vybudovaný moderní Památník holocaustu Romů a Sintů na Moravě a správcem je Muzeum romské kultury.

Zbytečná akce partyzánů

V průběhu války se Hodonínu a jeho nejbližšímu okolí nevyhnuly operace různých partyzánských skupin. Pamětník vzpomínal na den, kdy jeho otec spolu s ostatními muži z Hodonína měl držet hlídku a chránit vesnici. Sám pamětník varoval otce, že zaslechl skupinku mužů, kteří něco vykřikovali a šli směrem k hostinci. Co se tam odehrálo, popisuje v knize Jak to bylo s partyzány autor Hynek Jurman: „Dne 18. ledna 1945 se rota vypravila do Hodonína na Blanensku, aby zde odzbrojila četnickou stanici. Chlapci vnikli nejdříve do Schwarzova hostince, kde chtěli přerušit telefonní spojení. Tři četníci však místo na stanici seděli právě v hospodě! Nastala přestřelka a v ní jeden četník padl, další byl postřelen a poslední utekl. Útočníci snad chtěli ještě přepadnout kárný tábor pro cikány, k čemuž již ale nedošlo. Tento incident ohrozil partyzánskou skupinu Jermak, která právě čekala v blízkém okolí na výsadek zbraní. Do Hodonína přijelo 40 vojáků a další dvě auta gestapáků a této síly se jermakovci zalekli. Raději se stáhli a zničili svou zemljanku v lesích mezi Prosetínem, Štěpánovem a Hodonínem.“

Pamětníkova otce potom vyslýchali, měl údajně štěstí, že jeho služba měla začít až hodinu po této přestřelce. Za pomoc partyzánům byla mimo jiné zatčena rodina Prudilova z hájovny Karlov u Hodonína. Otec Alois, matka Augusta i desetiletý pamětníkův spolužák Miloš byli zastřeleni v dubnu 1945 v Kounicových kolejích v Brně.

Divoký konec války

V posledních dnech války byl pamětník svědkem smrti německého vojáka, kterého na lesní cestě přejela kolona projíždějících sovětských aut. Chvíli předtím na něho a jeho otce mířil voják svou pistolí, když si prohlíželi odstavené německé nákladní auto.

Konec války byl pro dospívající kluky velkým dobrodružstvím, všude se válely zbraně, opuštěná auta a bedny s municí. Je až neuvěřitelné, že mohli tehdy desetiletí kluci po sobě střílet ostrými náboji a nestala se přitom větší tragédie: „My jsme stříleli normálně ostrými. Jednomu jsme ustřelili patu a jednoho jsme střelili do nohy. Dva dny chodil s tou kulkou v noze, až už nemohl, tak se doma přiznal,“ popisuje pamětník a dodává: „Tatínek svážel veškerou munici na cvičiště za vesnici, tam jsem byl odstřelený pancéřovou pěstí až do potoka. Klika byla, že neměla náboj, dodneška mám střelný prach v zádech.“ Jeden sovětský voják ukazoval, jak se hází granát, ten se ale nešťastně odrazil od elektrického vedení a vrátil se zpět: „Chlapi v tu ránu leželi na zemi, já na voze. Rána jak z děla, ti koně se ani nepohnuli. Vedle mě to prolítlo a rozštíplo to desku na voze. Nikomu se nic nestalo,“ vypráví s úsměvem pamětník.

Ještě do roku 1948 měl doma ve stodole schovaných několik samopalů, granátů a signálních pistolí. Po letech se mu svěřila sestra, že to jednou všechno naházela do žumpy, aby to nikdo neobjevil.

Na louce kousek od vesnice se na konci války utábořila rumunská armáda. Pamětník vzpomínal, že tam bylo na 200 vojáků, velké stádo ovcí a dodnes je na tom místě rumunský kříž. V červnu v roce 1945 byl také svědkem pochodu zubožených německých zajatců, kterým po svolení sovětských dozorců mohl pamětník pumpovat vodu na osvěžení.

Bránil svou rodinu

Po ukončení obecné školy studoval pamětník do roku 1949 chlapeckou školu v Olomouci a domů se dostal jen na Vánoce a letní prázdniny. Jeho otec po válce vstoupil do KSČ, ale po roce pochopil, že to není tak, jak slibovali, a legitimaci vrátil. Jako příklad pamětník uvádí příslib pozemků, kdy Švecovi dostali kousek louky, ale pozemek byl tři kilometry od Hodonína. Po dvou letech jim ho znovu zabavili. Pamětník se vyučil zedníkem a v Brně studoval dvouletou, tzv. mistrovskou školu. V roce 1953 otec náhle zemřel a on musel opustit školu a jít pracovat. Tehdy se dostal do konfliktu s tajemníkem (bývalým holičem) místního národního výboru, který obvinil jeho matku ze lži: „On mně cosi řekl a jak seděl za tím psacím stolkem, tak jsem ho vytáhl z toho stolu, on začal fňákat, teď jsem ho praštil, psací stroj spadl, klapky lítaly po zemi. Shodil jsem ho do registračky a to jen zapraštělo,“ popisuje akční scénu pamětník. Situaci zachránil švagr, který přišel aktéry uklidnit. Celá záležitost nezůstala bez následků, pamětník zanedlouho nastoupil vojenskou službu k Pomocným technickým praporům (PTP), které se v průběhu jeho služby změnily na Technické prapory (TP).

PTP – důležité bylo plnit plán

Nejdřív sloužil v Šumburku (dnes součást Havířova), tam stavěli nový Havířov, a potom pracoval v Orlové na šachtě a fáral. Pracovní i ubytovací podmínky popisuje slovy: „Bydleli jsme v boudách, tam foukalo ze všech stran, v noci se člověk probudil a všude bílo. Mrzlo. Jednou za týden sprcha, jinak studená voda, v devět hodin večerka a netopit. Důležité bylo jít do práce a dělat. Na šachtě dokud svítila hvězda a plnil se plán, tak dobré, ale když ne, tak jsme šli i v neděli.“

Při práci v dole Antonín Zápotocký byl Josef Švancara v roce 1956 přítomen závalu a tento nepříjemný zážitek ho provází dodnes: „Najednou přišel tlak a ty stojky, to lítalo jak sirky! Mě ta jedna stojka vzala, najednou tma, jen ty lampičky, jeden tam zůstal, ten byl mrtvý. Já jsem poprvé v životě viděl, jak během hodiny zbělely cikánovi vlasy.“ Celou dobu byl pamětník při vědomí, ale když se po několika hodinách dostal na povrch, tak po nadechnutí čerstvého vzduchu zkolaboval a probral se až v nemocnici. Od té doby už nefáral, ale proto, aby se splnil plán, musel nakonec sloužit na vojně celkem 27 měsíců.

Svým vyprávěním potvrzuje známé scénky, jak tehdy probíhalo politické školení mužstva: „Politruk začal něco vykládat a stoupl tam kluk a řekl: ‚Tak to vůbec nebylo!‘ Byli tam machři z cizinecké legie prošlí světem, no. Ten politruk jen stál s otevřenou hubou, co by jim mohl vykládat, ten o tom neměl ani šajnu. My jsme se na to vždycky těšili.“

Po návratu z vojny se v roce 1957 oženil s Marií Pajgrtovou a narodily se jim dvě děti, dcera Marie (1957) a syn Josef (1961). Pracoval jako zedník v podniku Průmstav Brno, stavěl v Boskovicích nemocnici a při stavbě městských lázní měl při pádu ze střechy těžký pracovní úraz. Poté pracoval v Hodoníně v jednotném zemědělském družstvu (JZD) jako vedoucí stavební skupiny.

Beton míchali rukama

Rok 1968 a s ním spojené události okupace Československa vojsky Varšavské smlouvy prožíval pamětník v JZD při poslechu rádia a popisuje pozdější absurdní zkušenosti se sovětskými vojáky při stavbě jejich jídelny: „Potřebovali v Moravské Třebové udělat podlahu v nové jídelně. Poslal jsem tam čtyři chlapy, a když přijeli, tak nechápali – oni neměli vůbec kolečka, beton míchali rukama. Oni ani nevěděli, kde jsou.“

Později dostal částečný invalidní důchod a pracoval jako skladník v Olešnici v masně. Při jedné cestě do masokombinátu v Poličce se setkal i s arogancí okupantů: „Přijelo tam rusácké auto k rampě, oni šli dovnitř, tam si vybírali maso, naházeli to do auta a odjeli bez zaplacení. Tak takhle se to tady provádělo, hrůza!“ dodává pamětník.

Jeden jako druhej

Osobně se zúčastnil 25. listopadu 1989 slavnostní bohoslužby v katedrále svatého Víta na poděkování za svatořečení Anežky České: „Byl jsem tam na nádvoří kousek od kardinála Tomáška, to byla tehdy taková zvláštní atmosféra – byla hrozná zima, vařili tam čaj a roznášeli, starali se a lidí jak mraků,“ popisuje Josef Švancara.

Zdravotní problémy se zády ho donutily odejít v roce 1991 do invalidního důchodu. Do té doby byl aktivním člověkem, jako zedník pomáhal postavit několik domů a ten svůj kompletně přestavěl. Rád jezdil na koni a závodně skákal parkur. Přes všechny zdravotní problémy má neustále smysl pro humor a optimistický pohled na svět.

Na závěr vyprávění popsal své pocity z ruské agrese na Ukrajině a srovnal ji s průběhem druhé světové války: „No, jestli to tam tak odnáší ti civilové, tak je to hrůza. Pro mě je to úplně nemyslitelné, to musí být povaha na to. Ještě říkali, že jsou to bratři, ti Rusáci a Ukrajinci. Tehdy jsme slyšeli, že má Německo málo prostoru, proto to dělají. Ale potom velcí kamarádi s Rusáky a oni je tam napadnou, no co to je? Jeden jako druhej, nikdo není lepší.“

 

Zdroje:

https://www.rommuz.cz/cs/hodonin-u-kunstatu/