„Všichni byli vymydlení, děkovali. Ještě si vzpomínám, že zabíjeli u stařenky prase. Tak ho zabili a na dvoře navršili hromadu slámy, a to prase na tu slámu hodili, podpálili to, a to prase na té slámě prostě opálili. Potom maminka donesla maso a já jsem to nechtěla jíst, protože smrdělo kouřem. Udělali takovou rozlučku. Pamatuju si modré auto, co stálo u vrat. Takové nákladní malé auto. A oni tam seděli na lávkách, na tom nákladním autíčku. Bylo modře natřené. A všichni jsme plakali. Všichni, doslova. Loučili jsme se.“
„Dostala jsem čtvrtou třídu a vést Pionýr na celé osmiletce. Pro mě, začátečnici, to byl morový šok. Protože v takové dědině, jako byly Dolní Bojanovice, kde se zdravilo ,Pochválen buď Ježíš Kristus!´ a na pozdrav ,Dobrý den!´ nikdo neodpověděl, tak to byl teda oříšek. Spojit učivo a vést Pionýrskou organizaci a prosperovat v komunistické výchově. Protože na Národním výboru tenkrát byli samozřejmě straníci, tak to bylo dost obtížné.“
„My jako učitelé jsme museli do těch lidí „klavírovat“. Stejně to nikdo neposlouchal, ale my jsme tam museli jít, museli jsme připravovat k volbám programy, vystupovat povinně na schůzích, povinně se zúčastňovat veřejného cvičení. Povinně. Povinně chodit na brigády. Jako učitelé."
Jindřiška Švajdová, rozená Králíková, se narodila 17. prosince 1939 v Lužicích u Hodonína do katolicky orientované rodiny. Její první vzpomínky sahají do doby konce druhé světové války. U jejích rodičů i prarodičů bylo ubytované osvobozenecké vojsko. Vojáci přišli ve značně zuboženém stavu. Po nástupu komunismu v roce 1948 se Jindřiščina rodina odstěhovala za prací do Gottwaldova (dnešní Zlín). Králíkovi se zde okamžitě dostali do hledáčku místních komunistů, protože navštěvovali bohoslužby. I přes zjevné náboženské přesvědčení rodičů byla Jindřiška v roce 1954 přijata na Střední pedagogickou školu v Kroměříži. Studenti Střední pedagogické školy byli pod zvláště přísným ideologickým dohledem, neboť měli vychovávat nové občany socialistického státu. Aby mohla odmaturovat, musela věřící dívka podepsat prohlášení, že se vzdává víry v Boha. Té se ale po celý svůj další život nikdy fakticky nevzdala a prožívala ji pouze vnitřně. Během své celoživotní kariéry učitelky se potkala s mnoha absurditami režimu. Musela se vyrovnat s tím, že jako učitelka na silně katolické vesnici má povinnost přesvědčovat rodiče svěřených dětí, ať je neposílají na hodiny náboženství a nechodí do kostela. Během šedesátých let jí nadřízení vnucovali členství v komunistické straně, vždy to odmítla. S manželem Zdeňkem Švajdou vychovali syna Petra a v roce 2021 žili v Březnici na Valašsku.
Křtiny Petra, syna pamětnice v dubnu 1963 – ačkoli se jako učitelka za komunistického režimu musela formálně víry zříci, ve skutečnosti se jí nikdy nevzdala
Křtiny Petra, syna pamětnice v dubnu 1963 – ačkoli se jako učitelka za komunistického režimu musela formálně víry zříci, ve skutečnosti se jí nikdy nevzdala
Hrdinové 20. století odcházejí. Nesmíme zapomenout. Dokumentujeme a vyprávíme jejich příběhy. Záleží vám na odkazu minulých generací, na občanských postojích, demokracii a vzdělávání? Pomozte nám!
