„Když jsem ještě nebyla vyučená, tak jsem dostala předvolánku a věděla jsem, že jsem ‚odsouzená‘ jít do Německa. Jsem ročník 1924, takže by z toho bylo to Německo. Právě jsem prodělala hnisavou angínu a doktor řekl, ty mandle musí pryč, tak jsem byla v nemocnici. Mezitím odešel i můj transport, měla jsem horečky, trvalo to déle, doktoři byli fajn, psali mi víc horeček, než bylo ve skutečnosti. Když jsem se vrátila, tak jsem věděla, že půjdu na Ruzyň na letiště, kde jsme opravovaly Ju-52. Dělaly jsme nové elektrické vedení, staré jsme likvidovaly. (…) Bylo nás asi dvacet děvčat, natahovaly jsme dráty.“
„V koši nese jim jídlo, a to je tam na tu Horoměřickou, já jsem si to tam připsala, kam to nesou. Tam byla barikáda, protože se báli Němců, kteří byli ubytovaní tady dole, co je tam takový zámeček (Jenerálka). Chystali se do Prahy. To už byly špatné zkušenosti s tím, co tady prováděli Němci. Teď si nevzpomenu, kde všude… Hnali lidi před tanky. Tak tam měla ta barikáda zabránit Němcům, co tam byli ubytovaní, ke vstupu do města. (Tu fotku jste pořídila vy, nebo otec?) (…) Jak jsem říkala, my jsme fotografovali všichni tři. Já, manžel a otec.“
„Prostě Němec, tak zastřelit, basta fidli. Moc dlouho si s tím nedali práci. Ranění Němci byli také odvezení do nemocnice tady… (ve Střešovicích). Ti naši pitomci neměli nic lepšího na práci než je zverbovat a odvedli je tady dolu k Bořislavce a tam je, prosím vás, povraždili. Museli si vykopat hroby a já jsem zvědavá, tady se mělo už tolikrát stavět a nikdy se nestavělo. Vím, kde přesně se to stalo, dokonce přišli pro otce, aby to šel fotografovat. Otec přišel a mamka ho dávala dohromady celý půlden. Byl z toho celý vyřízený, z toho, co ti naši chlapi dělali. To je hrozný, když takovou příležitost využijí ti nejhorší lidé. To jsou moc špatné zkušenosti.“
„(Jmenuji se Milena Suková, ale jsem taky Naděžda) a všichni mí známí i rodiče mě znají jako Naďu. Nejsem křtěná, otec jen ohlásil mé jméno a popletl to. Řekl Milena Naděžda a já jsem od té doby jen Milena Suková. A doma řekl: ‚Jo, Naděžda jsem ohlásil.‘ Tak jsem byla Naďa doma. Až když jsem šla do školy, dostala jsem rodný list a zjistilo se, že jsem Milena. Všichni mne znali jako Naďu. Narodila jsem se na Staroměstském náměstí, tam bydleli rodiče. Otec už měl zařízený ateliér umělecké fotografie. Dívali jsme se z okna na věž s hodinami. Proto tu (doma) visí obraz, kam jsme viděli z okna.“
„Já jsem tehdy ve své třídě o tom mluvila, oni to chtěli vědět. Žádné velké strachy, přežili jsme Rakousko, přežijeme i tohle (smích). Šla jsem samozřejmě ze školy. Poslední moje výdělečná činnost byla v nemocnici Motol na patologii. Fotografovala jsem tam věci, který, když jsem tam nastoupila, jsem nevěděla, jestli tam vydržím. Primář mě nechal dost dlouho čekat. ‚Času dost. Vyfasujte si prádlo. Ono k tomu dojde.‘“
Milena (Naďa) Suková se narodila v roce 1924 v Praze. Její otec byl pražský fotograf Emanuel Kimla. V rodném listu má sice uvedeno Milena, ale všichni jí říkají Naďa. Její teta byla známá spisovatelka Marie Majerová. Ráda pomáhala svému otci v ateliéru a vyučila se fotografkou. Za války byla nasazena na letišti Ruzyně při opravách elektroinstalace letadel Junkers Ju-52. V květnu 1945 spolu se svým otcem dokumentovala v Dejvicích a na Hanspaulce Pražské povstání a osvobození Rudou armádou. Po válce se provdala a dálkově si dokončila školu. V padesátých a šedesátých letech učila na základní škole biologii a fyziku. Po srpnu 1968 byla vyhozena ze školství a vyloučena z KSČ. V sedmdesátých letech až do odchodu do důchodu pracovala jako fotografka na patologii v Motole.
Hrdinové 20. století odcházejí. Nesmíme zapomenout. Dokumentujeme a vyprávíme jejich příběhy. Záleží vám na odkazu minulých generací, na občanských postojích, demokracii a vzdělávání? Pomozte nám!
