Hedvika Stránská

„Za protektorátu se musely z (rádia) odevzdat nějaké součástky, aby se nemohl poslouchat rozhlas do ciziny. Tak ve fabrikách udělali nové, takže tatínek to tam vždycky večer, když šel poslouchat, přimontoval. A když to bylo zajímavé, když byl projev, tak mě k zavolal, ale říkal: ‚Ale nesmíš nikde nic říkat.‘ No a měla jsem kamarádku, s kterou jsme (se viděly) až teprve po náletu, to bylo už v '45. Jenom s tím rozhlasem. To bylo už po tom náletu, to jsme se potom neviděly dva měsíce, protože ji odvezli mimo Prahu, mě taky. A to jsme si (potom) poprvé řekly, i když jsme si řekly všechno, protože jsme byly opravdu kamarádky, zemřela, je to dva roky, (byly jsme) opravdu úžasné (kamarádky). Tak za války (jsme si to) neřekly, že její tatínek (poslouchal) rozhlas, teda zahraniční rádio, a můj taky. Ale to jsme si potom vyjasnily. Můj tatínek poslouchal Londýn a její tatínek Moskvu. Ale to bylo fajn, že jsme, rozumíte, děvčata, že jsme byly kamarádky, ale musely jsme být natolik ukázněné, že jsme se bály. Protože jsme nemohly nikde nic říkat, ale věděly jsme, že se dělá něco, co by se Němcům nelíbilo.“

„Přišla jsem domů a otevřeli jsme okna – otvírala se okna, aby nevyletěly tabulky. A teď jak byla obloha modrá, slyšeli jste dunění. Můj taťka se vyklonil z okna a povídá mi: ‚Podej mi dalekohled!‘ Tatínek měl připravený dalekohled a když lítala letadla, tak jsme na ně tím dalekohledem koukali. A tak mi taťka povídá: ‚Podej mi dalekohled.‘ Tak jsem mu ho podala a vletěla jsem za ním do okna a on mi ho dal. Tahala jsme mu ho z ruky. Pamatuju si, bydleli jsme ve Vysočanech u Kolbenky, byl to blok domů, jak jsem zvedla (oči) nahoru, tak nad náma krásně letěla (letadla), asi šest v útvaru. Přeletěla nás a v tom momentě – to byly takové svazy a jinej svaz letěl z druhý strany – v tom momentě, co já vlezla do okna, jsem je viděla jak pustili bomby na Prahu.“