Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Hedvika Stránská (* 1933)

• narodila se 15. října 1933 v Praze

• vyrůstala v sokolské rodině

• zúčastnila se X. všesokolského sletu v roce 1938

• 25. března 1945 zažila nálet na Vysočany

• účastnice XI. všesokolského sletu v roce 1948

• pracovala v Pragovce

Naše rodina žila dost národně

Hedvika Stránská, rozená Blafková, se narodila 15. října 1933 v Praze v sokolské rodině. „Vyrůstala jsem na Tyršově cvičišti na Praze 9. Potom jsem tam i chodila cvičit s malými holčičkami, říkali nám poupata. Cvičili jsme tam asi až do třicátého devátého,“ vzpomíná. Hedviky rodina byla vlastenecká a „ národně žila.“ Malá Hedvika se také zúčastnila posledního předválečného sletu.

Při mobilizaci v roce 1938 musel její tatínek narukovat. Byl odvelený na Slovensko a Hedvika zůstala sama s maminkou. V létě jezdila za svou babičkou do jižních Čech. „V pohraničí  byli lidé vystrašení. Když tam pak odstřelovali bunkry, tak ty rány, to dunění, si pamatuji i dneska. Tehdy jsem si význam toho, co se děje, ještě úplně neuvědomovala,“ říká.

První třída byla klidná, pak začaly nálety

V roce 1940 začala Hedvika chodit do nové školy ve Vysočanech, která už měla vybudované i protiletecké kryty. „První třída byla klidná, ale pak začaly nálety a museli jsme do krytu ve škole,“ říká. Dramaticky ale také vzpomíná na návštěvu protektorátního ministra školství Emanuela Moravce: „Když jsme ho potkali, tak jsme ho měli pozdravit zdvihnutím ruky. Proto jsme byli všichni ve třídě nebo zavření na záchodě.“

Válečné napětí si Hedvika vybavuje i ve spojení s maminčiným bratrancem. Ten byl totiž zapojený do odboje a při útěku do zahraničí byl na slovensko-maďarských hranicích chycen a poslán do Mauthausenu. „Nesměla jsem o tom nikde mluvit, že je strejček zavřený v Mauthausenu,“ říká. Navíc do atentátu na Heydricha byli zapojeni také členové vysočanského Sokola, rodina Smržových – na veřejnosti o tom samozřejmě nemluvili, ale doma to před Hedvikou netajili.

Také věděla, že její tatínek poslouchá zahraniční rozhlas. „A když to bylo zajímavé, tak […] mě k tomu zavolal a říkal: ‚Ale nesmíš nikde nic říkat.‘ Měla jsem kamarádku […] a i když jsme si řekly všechno, tak tohle jsme si za války neřekly. Že její tatínek poslouchal rozhlas, teda zahraniční rádio, a můj taky. Potom jsme si vyjasnily, že můj tatínek poslouchal Londýn a její tatínek Moskvu. […] Věděly jsme, že se dělá něco, co by se Němcům nelíbilo,“ říká.

Hedvika často jezdila za svým strýčkem do Slaného. „Jezdilo se okolo Lidic. Všichni jsme v autobuse mlčeli a dívali se doleva. Maminka říkala: ‚Mlč a jenom se dívej.‘“

Bylo to strašné, okna zatemněná, nemohla být ani skulinka

Během války měla Hedvika neustále zabalený kufřík, který vždycky popadla, když hlásili nálet. „V tom kufříčku jsem měla rezervní prádlo, upečené vločkové sušenky, aby vydržely. Měla jsem tam deset kostek cukru, svoji adresu a ještě nějaké věci. Vždycky jsem měla připravené boty, kabát a svetr a ještě takovou pláštěnku. Když zahoukala siréna a byla jsem doma, tak tohle jsem si vždycky musela vzít. Chodila jsem s tím do sklepa.“ Nejhorší pro ni bývaly noční nálety. „To bylo strašné, okna zatemněná, nemohla být ani skulinka,“ vzpomíná.

Živě si pak pamatuje na nálet 25. března 1945. „Bylo krásně, zrovna svítilo sluníčko, byla takzvaná květná neděle. Šli jsme ráno do kostela, a když jsme šli z kostela, neslyšeli jsme houkat přípravu. Šli jsme a přímo už houkali nálet […] Říkali jsme si, že se blíží konec války, tak zase přeletí a bude pokoj,“ vypráví. Tatínek malou Hedviku ještě poslal pro sodovku, a zrovna když přišla domů, tatínek už otevíral okno. „Okna se otevírala, aby nevyletěly tabulky. No a teď, jak byla modrá obloha, slyšeli jste to dunění, tak můj taťka se vyklonil z okna a povídá mi: ‚Podej mi dalekohled!‘ Tatínek měl připravený dalekohled, a když lítala letadla, tak jsme se na ně tím dalekohledem koukali. […] Tak jsem mu ho podala a vletěla jsem za ním do toho okna. […] A když nás přeletěli, tak v tom momentě, co já vlezla do okna, tak pustili bomby na Prahu,“ říká. Přes samotný nálet tak zůstali v bytě, ale když se první rány utišily, seběhli dolů do sklepa za ostatními sousedy. „Pak nic nefungovalo, chodila policie a upozorňovali lidi na různé věci. Když jsme vyšli ven, byl to pocit bezmoci,“ vzpomíná.

Hedvika se po těchto náletech bála doma spát, a tak ji rodiče odvezli k příbuzným do Slaného. Tam také prožila květnový konec války. „Nejhorší bylo, že telefony nebyly, ale bylo rádio. Vždycky ho ale odnesli nebo mě odvedli, když hlásili, co se v Praze děje. Nic jsme o našich nevěděla. Za tři dny se za mnou tatínek dostal, ale domů mě nevzal, protože na silnicích nebyl ještě pořádek a nebylo to bezpečné,“ vypráví.

Vy spíte a Rusáci nás obsadili!

V červnu 1945 Hedvika dochodila pátou třídu a ten samý rok také znovu vstoupila zpátky do Sokola. V roce 1948 se ještě zúčastnila sokolského sletu. „Sletu se zúčastnil i pan prezident Beneš, ale už na vedlejší tribuně. Když jsme šli průvodem na Strahov, […] tak jsme křičeli, ať žije pan prezident Beneš,“ říká. Na sokolskou činnost krátce navázala i v roce 1968. „Přišel srpen, docvičili jsme do konce roku, a pak to skončilo,“ vzpomíná.

V roce 1949 ukončila základní vzdělání a složila přijímací zkoušky na rodinnou školu. Její přihláška a výsledky se ale zatoulaly jinam. Hedvika myslela, že se na školu nedostala, a než zjistila, že to tak není, byla už zaměstnaná v Pragovce, kde nakonec i zůstala. „Někdy mě mrzelo, že jsem tu školu neměla, ale jinak jsem se v zaměstnání dobře uplatnila,“ říká.

Živě si také pamatuje na invazi vojsk Varšavské smlouvy do Československa. „Bydleli jsme ve Vysočanech, bylo slyšet dunění. Syn vlezl do okna a říkal, že zase lítají – letadla přistávala jedno za druhým na kbelské letiště. […] Šla jsem a pustila rádio, byli jsme z toho všichni vyřízení,“ vzpomíná. Protože musela do práce, vzala syna a odvedla ho ke svým rodičům, aby zůstal u nich. „Rodiče ještě spali a říkala jsem: ‚Vy spíte a Rusáci nás obsadili!‘“ Do práce jich pak přišla asi polovina a Hedvika vzpomíná, že „všichni jsme byli mimo.“

Hedvika zůstala v zaměstnání i nadále. „Všichni jsme se znali a věděli jsme, co od koho můžeme čekat. Holt se potom držela huba,“ říká a  s povzdechem dodává, „bylo to v době, kdy naše generace byla na výši, kdy mohla něco dokázat. Ale to holt nedokázala. Museli jsme pak žít, jak jsme mohli žít.“