Libuše Straková

* 1930

  • „Vy jste se mne poprvé ptala, jestli víme, kdo se o to zasloužil, a já vám odpověděla frází, že jsem odpustila, ale nezapomněla. Ale to není pravda, ani neodpustila, ani nezapomněla. Říkalo se o jednom soudruhovi, který u nás pracoval, no říkalo, on to byl fakt, že tatínek ho přistihnul, když ukradl nějaké vzácné nářadí a dal si to do pytle s pilinami, ale váha to ukázala. Musel to vysypat, přišlo se na to a samozřejmě že dostal výpověď, soudruh. No tak se říkalo, že si přiložil polínko. Ale upřímně řečeno byla to doba, znárodňovalo se, to byl komunistický systém, kterému se nedalo vyhnout. Že to na nás dopadlo trošku víc tvrdě, to je svatá pravda. Nejvíc cítím křivdu na svých rodičích, kteří byli nesmírně skromní, pracovití, nepomohli si k ničemu nějakými podfuky nebo zneužitím něčeho – a doplatili zdravím na tohle všechno. Tatínek teprve těsně před důchodem mohl pracovat v Holicích na pile, samozřejmě manuálně, měl nervy v háji. Takže já cítím hroznou křivdu na mých rodičích.“

  • „On bydlel taky na Pardubické ulici, jako my jsme měli tu továrnu. Jeho rodina měla židovské kořeny, Kantner se jmenoval. A jak jsem vypravovala o těch pohřbech, tak jsme byli na pohřbu jedné svobodné, a pak jsme jako družičky šli na pohoštění do hospody. My jsme nešli spolu v páru za tou rakví, ale v té hospodě si mě začal všímat a bavit se se mnou. A byla z toho krásná nevinná první láska. Já jsem chodila v noci do vesnice pro mléko a on chodil se mnou. On se učil v Moravanech kovoobráběčem a já číhala, až bude houkat vlak a náhodou jsme se potkali, krásná láska to byla, přátelství spíš. A koncem války byli tito mladí lidé totálně nasazeni v Německu a asi tři nebo čtyři kluci těsně před tou revolucí utekli, ale já už ho neviděla, jen mi to někdo řekl, že je Karel zpátky doma. A za pár dní bylo to povstání, kdy se bombardovalo v Holicích, a ti skauti tam na konci té Pardubické ulici asi chtěli zabránit, aby Němci nemohli projet, a prostě je tam postříleli. Byla to vražda, ale nebylo to v boji, nějak z dálky. Do dneška je tam pomníček s těmi jmény těch padlých skautů. Tak skončila ta moje smutná první láska.“

  • „Ta atmosféra, to se nedá vypsat, to bylo takový napětí, úplně jste cítila, že se bude něco dít. A přes dvůr jsme měli sklep, a tak jsme mazali do toho sklepa a v tu ránu to začalo padat, ty bomby. Ve fabrice byla vytlučena všechna okna, nebyl tam zásah, ale tím tlakem. A vojáci lítali po ulicích a sbírali všechny chlapi. Museli jsme ven, tak jsme vylezli z toho sklepa a tatínka hned sebrali. Já jsem mluvila dost dobře německy, učila jsem se i privátně a byla jsem připravená na státní zkoušku. Maminka byla v pátém měsíci těhotenství. Musela jsem jít pro klíče a musela jsem otevřít všechny dveře. To jsem dělala automaticky, vůbec jsem o tom nepřemýšlela. Co mně řekli, to jsem dělala. A byl tam jeden takový mladý hošík, voják a ten mi říkal: ‚Nemůžete tu být s maminkou sama. Můžu vás někam zavést?‘ Tak jsem mu řekla, že naproti k sousedce. Tak on nás vzal, zastavil střelbu a převedl nás přes tu ulici. A jen co jsme byly za vraty, maminka se chytla za hlavu a říká: ‚Líbo, jsou furt zapnutý ty šunkafleky v elektrické troubě!‘ Tak já vzala kapesník a znovu na tu ulici, ten vojáček mě zase převedl, já jsem vypnula tu troubu, popadla jsem kufříček, protože jsem mu řekla, že si tam maminka zapomněla léky. V té době jsem o tom nepřemýšlela, ale když byl pak konec války, tak jsem si říkala, tak vidíte, přece jen je ten Hitler všechny nesemlel. Co musel prožít jako voják, a přece v něm zůstalo… no, že jo.“

  • „Já jsem vzpomínala, že jsme jim kouleli malé bochníčky chleba. V té Dudychově ulici byl pekař jen krátkou dobu a ten nám tenhle černej chleba nechával bez lístků, on věděl, k jakému účelu ho kupujeme, že ne pro sebe. Tak jsme ho vždycky z toho chodníku zakulili a on si ho někdo sebral. Byli to chudáci, šourali se, nebyl to nějaký pochod, ti zajatci.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Holice, 19.05.2021

    (audio)
    délka: 01:03:22
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století
  • 2

    Holice, 22.07.2021

    (audio)
    délka: 37:26
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy regionu - Královehradecký kraj
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Rodinu vyhnali z továrny i domu, když dcera byla v sádrovém lůžku

Libuše Vinařová upoutaná na lůžko kolem roku 1950
Libuše Vinařová upoutaná na lůžko kolem roku 1950
zdroj: archiv pamětníka

Libuše Straková se narodila jako Vinařová 26. února 1930 v Hradci Králové. S rodiči a prarodiči žila v domě, kde měl dědeček kolářství. Otec Bohumil Vinař živnost převzal a začal vyrábět různé zboží z ohýbaného dřeva. Ještě před válkou koupil na Pardubické ulici v Holicích budovu, kam rozvíjející se výrobu přesunul. Libuše se dobře učila a toužila po studiích, ale otec ji nepustil, dovolil jen dvouletou obchodní školu v Chrudimi, která ji měla dostatečně připravit na převzetí rodinné továrny. Libuše ale v roce 1949 onemocněla závažnou formou tuberkulózy kostí a skončila upevněná v sádrovém lůžku. Do roka jim znárodnili továrnu a Vinařovi se museli vystěhovat. Ze svého domova šli s nábytkem na dvou kárkách a s Libuší na posteli. 37 měsíců strávila v zahradním altánku, kam za ní docházeli rodiče i kamarádky, než se po operaci a následné rehabilitaci zase postavila na nohy. Návrat do života byl pozvolný, milovala divadlo a stala se nadšenou ochotnicí. Toužila po rodině a po souhlasu lékařů si s manželem pořídili dvě děti. Pracovala až do důchodu v holickém kulturním domě a nevynechala jediné divadelní představení, ať už na jevišti, nebo v hledišti. V roce 1990 dostala spolu se sestrou továrnu v restitucích zpátky. Původní výrobu už nemohly obnovit, tovární prostory pronajímaly a budovu časem prodaly. V roce 2021 ve svých 91 letech se Libuše Straková těšila dobrému zdraví a aktivně se účastní kulturního dění v Holicích.