plukovník v. v. Zdeněk Štich

„Zkrátka dostali povolení k návštěvě a mne přinesli na nosítkách. Maminka říkala, že to byl pro ně hrozný šok, že jsem nemluvil, nepoznal je, vůbec jsem na nic nereagoval a ležel jsem s otevřenýma očima. Tak na mne koukali a pak řekli: ‚Konec návštěvy,‘ a museli zase odejít.“

„Po maturitě na reálném gymnáziu jsem se přihlásil na leteckou akademii v Hradci Králové. Byla to velmi výběrová škola, přijímali asi sto padesát lidí a přihlášeno jich bylo několik tisíc z celé republiky, i ze Slovenska. To jen na okraj. Byl jsem přijat, takže to dokazuje, že jsem předtím byl stoprocentně zdráv. Když přišel rok 1948, tak se i tam samozřejmě uchopili vlády komunisté, nutili nás vstoupit do strany. Já jsem to odmítl a na základě toho oni odmítli mne a byl jsem vyloučen z vojenské letecké akademie.“

„Podal jsem přihlášku na Vysokou školu báňskou v Ostravě. Mezitím jsem s několika přáteli založil odbojovou skupinu, začali jsme tisknout protikomunistické letáky a kolportovali jsme je. Dnes vím, když se na to dívám zpětně, tak je jasné, že každá takováhle akce nemohla skončit jinak. Když je více lidí a roznáší se letáky po celé Ostravě, tak to musí prasknout. Ale tenkrát nám to nedošlo. O těchto věcech jsem se prakticky dozvěděl až po revoluci, v roce 1991. Byla v novinách zpráva, že se mají všichni bývalí političtí vězni z Ostravy sejít v sále českého pivovaru v Ostravě na Fifejdách. Samozřejmě jsem tam také šel a jenom jsem věděl podle rozsudku, který mám doma, že se skupina jmenovala Vlasta 1. Vystupoval tam jeden mukl a začal vykládat, že je z Vlasty 1 atd. … Když domluvil, viděl jsem, že má kolem sebe skupinku lidí, s kterými seděli pohromadě, a tak jsem vstal a šel jsem za nimi. Říkám: ‚Vy jste z Vlasty 1? Já jsem Zdeněk Štich.‘ Všichni ztvrdli, a pak vyletěli a začali mne objímat. Po takové době jsem neznal nikoho. Pak jsme si sedli vedle, chvíli vykládali oni, chvíli jsem vykládal já. Tam jsem se začal dozvídat nové věci, o kterých nevěděli rodiče. Například, co jsme dělali, jak nás zatkli. Byl to, myslím, třetí politický soud v Ostravě, nás deset (pět?) hlavních dostalo po deseti letech. Z celé té skupiny prakticky žiji jen já, všichni ostatní jsou po smrti.“

„Blížil se termín, že bych měl jít zpátky a otec udělal na tehdejší dobu ojedinělou věc. Bydleli jsme na Fifejdách, to byla celkem dělnická čtvrť. Otec i matka tam měli výbornou pověst. Byli tam velmi vážení, když se tam ženské pohádaly, tak přišly za paní Štichovou, ať je rozsoudí. A co řekla paní Štichová, to byl zákon, to platilo. (…) Otec tehdy připravil žádost o prominutí trestu spolu s peticí. S tím chodil po čtvrti, každý ho tam znal, to podepisovali i komunisté. Pak se otec dozvěděl, že všichni komunisté, kteří to podepsali, byli zvaní na kobereček na krajský výbor strany. (Směje se). Jak si to prý mohli dovolit. Podpisů bylo hodně a podal žádost o milost k prezidentu republiky. Podpisy byly k tomu přiložené. Dostal jsem milost, která přišla asi měsíc před tím, než jsem měl jít zpátky do basy.“

„Většinu vyprávění, co budu říkat, vím od Karla. Protože s ním jsem se setkal v roce 1991 v Praze. Byli jsme na chalupě a manželce soused říká, že se v Respektu o mně píše. ‚Alí, byl Zdenek zavřený?‘ ‚Ano.‘ ‚Tak se o něm píše.‘ Hned jsem ho šel koupit. Tam jsem se dozvěděl, že prakticky žiji jen já a Karel Kukal. Sehnal jsem švýcarskou adresu Karla Kukala na Konfederaci politických vězňů v Praze a hned jsem mu napsal. Byl nějak konec roku, listopad, tak mi odepsal, že se sejdeme hned druhého ledna v Praze. (…) Dali jsme si sraz na Masarykově nádraží v Praze, on mne měl poznat podle vydání tehdejších novin Metropolitan, vycházely ve žluté barvě. Vidím, že jde proti mně čahoun, kožený kabát, říkám si – to je estébák. A on to byl Karel, prstem ukázal na noviny. Padli jsme si do náruče, zašli jsme do restaurace a začali jsme si navzájem vykládat naše osudy. (…) Potom mi řekl, že se půjdeme sejít s dalšími mukly Na Poříčí do Bílé Labutě. To byly první zprávy pro mne z doby kriminálu. Tam jsem se dozvěděl, že jsem byl v Jáchymově. O Horní Bříze jsem věděl od rodičů. Nic bližšího jsem nevěděl, tam jsem se dozvěděl věci, o kterých jsem neměl ani ponětí.“

„Já jsem se vždy vyšponoval na berle a nohy jsem za sebou šmejkal až na druhou stranu, tam jsem si sedl a odpočíval jsem. Tak jsem prý špacíroval, až jsem si rozedřel podpaží do krve, pak jsem měl tři neděle zakázáno vstát z postele, než se mi to zahojilo. Potom mne sledovali, abych to nepřehnal. To jsem ještě nemohl mluvit, a když jsem začal mluvit, tak jsem hrozně koktal.“