Jana Stehlíková

* 1935

  • "Asi dvaadvacátého jdu na ulici a vidím noviny - 'Occupation de Prague' a říkám: 'Ti už taky nevědí, co by tady ti kapitalisti, co by napsali o Československu, co se to děje. Neměla jsem ani ponětí, že 21. srpna 1968 nás Rusové obsadili. Takže šedesátý osmý rok jsem prožila v Paříži. Odezva v Paříži… To bylo všechno za železnou oponou a prošlo to tiskem, tam byly fotografie rozstříleného Národního muzea a to asi tak nějak bylo všechno, protože Pařížané se nestarali, co se děje v Praze. Měla jsem možnost... s několika lidmi jsem se tam potom setkala v téhle době. Překladatel Zvěřina, ten už byl delší dobu v Paříži a chtěl do Ameriky a povídá: 'Pojeď do Ameriky, nevracej se zpátky do Československa.' Jenomže já jsem byla vdaná, bylo mi už 33, už jsem byla stará a neměla jsem odvahu mládí. Navíc – jazyková bariéra a sotva jsem se domluvila francouzsky a teď bych ještě anglicky. My jsme se učili ve škole jenom povinnou ruštinu, jiný jazyk jsme neznali. Takže tohle jsem odmítla.“

  • „Všechno bylo na povel. Večer nám řekli, že nebude žádné courání, večerka že je v devět hodin a že se bude spát. Žádné courání v noci třeba na záchod, že jsme politicky vyspělé a že si to uvědomujeme, že nemůžeme nikoho obtěžovat. Tak jsme to pochopily a nikdo se necoural, protože každý byl zalezlý pod dekou, měl slzičky, jak to bude dál, protože to začínalo být docela hrozné. Ráno budíček, z ochozu profesorka: 'Holubičky, vstávat, bude rozcvička!' Takže jsme každá stála u své postele, předpažily jsme, upažily, mrkaly, otáčely hlavou ze strany na stranu, zvedaly jednu nohu a druhou ruku. A to byla naše rozcvička. Tím začínal den. Pak jsme se seřadily a šly jsme do školy ve dvojicích. Zpívaly jsme za pochodu budovatelské písně. Ve škole čekal školník, každému strčil plechový hrnek s mlíkem nebo kafem a dva suché rohlíky. My postávali po chodbě gymnázia a tam jsme každý do sebe ládoval ty rohlíky. Pak se ozval rozhlas: 'Soudruzi, rozejděte se do svých tříd, bude politická aktualita.'“

  • „Zažívali jsme třeba doby náletů, protože byla válka. S babičkou jsme vždycky utíkaly na konec zahrady a tam dědeček vybudoval provizorní kryt. Byla to jáma asi dva krát dva metry, vysoká tak sto šedesát. To nějak zastřešil, prkna dal na ten strop, hlínu a drny a my jsme se domnívali, že jsme v krytu a že jsme před těmi bombami chránění. Sama jsem bombardování nezažila, ale viděli jsme to v každém filmu, v úvodníku, který byl před každým filmem. Tam byla vždycky vítězná německá armáda, tam se bombardovalo, padaly domy, bylo to strašné. Babička mého bratrance zažila nálet a bombardování na Vinohradech. Už to bylo těsně před koncem války. Pamatuji si, že se doslova hrabali lidi v troskách domu a že jsem se toho taky zúčastnila jako malá holka a že jsme vyhrabali jenom její budík, pár kousků nádobí a vůbec nic jiného.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Batelov, 26.11.2019

    (audio)
    délka: 01:14:05
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy našich sousedů
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

O okupaci se dozvěděla z pařížských novin, místo emigrace zvolila návrat

Fotografie Jany Stehlíkové (tehdy provdané Slukové) na indexu francouzské jazykové školy v Paříži, kterou navštěvovala v roce 1968
Fotografie Jany Stehlíkové (tehdy provdané Slukové) na indexu francouzské jazykové školy v Paříži, kterou navštěvovala v roce 1968
zdroj: Archiv pamětníka

Jana Stehlíková se narodila 9. srpna 1935 v Praze, dětství strávila u svých prarodičů v Horních Počernicích. Matka vlastnila v Praze modiství a za dcerou dojížděla. Vystudovala střední pedagogickou školu, pracovala jako vychovatelka či pionýrská vedoucí a od roku 1960 byla učitelkou na prvním stupni. 18. srpna 1968 odjela na roční studijní pobyt do Paříže, o okupaci se dozvěděla z novin. Odmítla emigrovat a do Prahy se vrátila o půl roku dříve. S druhým manželem vychovala dva syny a přestěhovala se do Batelova na Vysočině. Po smrti manžela v roce 2007 se začala věnovat psaní. V roce 2019 připravovala knihu o své přítelkyni grafičce a malířce Ludmile Jiřincové a stále žila ve svém domě v Batelově.