František Stanzel

* 1931  

  • Osada Urlich, ve které se pamětník narodil a prožil dětství a mládí - její část, která patřila pod katastr Nové Seninky (Spieglitz)

  • „Oni byli v Senince a my jsme vcelku, jak tady projeli, je ani moc nezažili. Nikdo neměl zrovna zájem se jít podívat. Oni ale viděli z horního konce Seninky, že je tady osada, tak tam nahoru přišlo takové komando, na ten Urlich, a tak ženy, to všechno utíkalo do lesa. To bylo všechno hnedka pryč. A my jsme byli doma jenom s tátou, a tak tam přišlo pět Rusů. Jeden na koni a čtyři, ti přijeli s kočárem s koněm. Ubytovali se u nás a v těch ostatních barácích hned plenili. Donášeli to k nám. Nějaké jídlo, gramofon, všechno možný. My jsme taky byli doma. Jenom táta a tři kluci. Sestry s matkou byly v lese. Už se to vědělo dopředu, jaký to je. Tak my jsme u toho pomáhali. Udělali jsme tam takový úkryt v hromadnici. My jsme měli ke Kunčicím takový kamenný val a tam jsme z toho nějaký úkryt vytvořili a tam se schovaly do toho úkrytu, aby byly chráněný.“

  • „My jsme byli ze Seninky vybráni. Ti čtrnáctiletí do těch šestnácti roků museli někde do pracovního tábora a my jsme měli také jít. Josef, ten starší bratr, a já jsme měli jít do pracovního tábora. Táta to nechtěl, tak šel za polesným, nějakým Jánským, sestra tam u něho byla jako pomocnice zaměstnaná, a Jánský nás vzal do lesa, a tak jsme byli ušetřeni, že jsme nemuseli do toho pracovního tábora. Nebyli lidi do lesa, a proto jsme tady zůstali. My jsme na ten odsun nešli. Zůstali jsme tady jako pracovníci v lese. Do toho 48. roku jsme měli to naše hospodářství a přitom jsme my kluci chodili ještě do lesa. Ale když byly žně, tak jsme pomáhali doma. Po tom 48. bylo v lese už dost lidí. Ti reemigranti, Slováci z Rumunska, přišli do lesa a oni měli slíbený dobytek a tak dál, a tak se nám ten dobytek potom také vzal a my jsme byli přesunuti do vnitrozemí na práci do zemědělství.“

  • „Pašovalo se zboží hlavně v dřívější době po první světové válce. Tam byl cukr levnější než u nás a zase od nás se vzaly nějaké věci s sebou, co tam zas nebyly. Já už jsem to osobně tak nezažil, ale táta o tom vykládal a sám také chodil pašovat. Tady byla finanční stráž, ale oni ti usedlíci přece jenom znali takový ty cestičky, co zase financi neznali.“

  • „Ono se tomu říká Polská bouda. Tady u hájenky, než se přijde na Kladskou bránu. Tam byli Poláci. Byla postavená taková dřevěná budova a tam byli Poláci. Já nevím, jestli to byli přímo vojenští zajatci nebo to mohli být taky pracovníci, kteří museli tady z Polska být nasazeni do lesa na práci. Ale oni nebyli takhle nějak hlídáni. Ti zkrátka pracovali v lese. Já si vzpomínám, že jsme vybírali brambory u nás na Urlichu na podzim a jim končila práce v lese, hajný je tam vždycky zaměstnával, a pomohli nám vybírat brambory, aby dostali nějaké brambory, aby měli k jídlo něco navíc.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Staré Město - Nová Seninka, 23.08.2012

    (audio)
    délka: 02:25:04
    nahrávka pořízena v rámci projektu Německá menšina v Československu a v Polsku po roce 1945
  • 2

    Šumperk, 06.02.2018

    (audio)
    délka: 01:56:58
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století TV
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

V německé osadě Urlich pod Kladským sedlem

František Stanzel v mládí
František Stanzel v mládí
zdroj: archiv pamětníka

František Stanzel se narodil v roce 1931 v osadě Urlich rodičům německé národnosti. Tato malá horská osada se nachází u Nové Seninky (něm. Spieglitz) v blízkosti Králického Sněžníku. František Stanzel v ní prožil skoro celé dětství a mládí. Na konci války tudy procházelo mnoho utečenců z blízkého Kladska. Po odsunu Němců se ale osada zcela vylidnila. Stanzelovi nebyli kvůli práci v lese do odsunu zařazeni, ale v roce 1948 byli vystěhováni na Hanou, kde museli pracovat u místních hospodářů. Na Urlich, který již byl vypleněn, se vrátili až po dvou letech. Spolu s rodinou Zatloukalových byli až do poloviny šedesátých let jejími jedinými obyvateli. V roce 1961 se František Stanzel oženil a přestěhoval se do blízké Nové Seninky, kde žije dodnes. Za pár let odešli také jeho rodiče a jako poslední, Čech Alois Zapletal. Po jeho odchodu zůstala osada neobydlená a v posledních pár domech zůstali jen chalupáři.