„Třeba jak jsem se nemohl dostat na střední školu. Já jsem měl stále samý jedničky díky tomu, že jsem takovej vytrvalej. A když jsem se hlásil na střední školu, na to takzvané SVVŠ, střední všeobecně vzdělávací školu, tak jsem nebyl doporučen kvůli tomu původu. A rozhodl o tom uliční výbor, který vedl – myslím, že dělal na dráze ten pán, takže byl k tomu kompetentní. Já měl to štěstí, že jsem se učil němčinu, jako soukromě, a pan Redlich, to byl úžasný člověk, tak se mě zeptal, jestli teda jsem se dostal na ten takzvaný gympl. A já jsem říkal: ‚Pane Redlich, vždyť víte – nedostal.‘ Říkal: ‚Neboj se, já to řeknu svýmu zeti, který tam dělá profesora.‘ No a pan profesor Beneš mě tam dostal. Ale co bylo zajímavý ještě u postavy tohohle pana profesora – to byl úžasnej člověk. Na něj jezdili z celýho Středočeskýho kraje i odjinud, na jeho hodiny literatury a češtiny. Hlavně literatury, to byl úžasnej člověk. Ten vychoval i pana Viktora Preisse, on Viktor Preiss je můj spolužák o dva roky starší. Tak tenhle člověk se za to zasadil, ale pak, když přišly takový ty volný léta, on založil KAN, Klub angažovaných nestraníků, v Říčanech. A pak to odnesl. Vyhodili ho a dělal kantýnskýho. Takovejhle gigant. Zase: komunisti si ničeho nevážej.“ – „A tohleto byl profesor Beneš – a ten pan Redlich, jak jste o něm povídal?“ – „Pan Redlich byl jeho tchán. Ten to řekl a pan profesor zařídil, že jsem se opravdu dostal. Takže musí mít člověk v životě štěstí, že natrefí na slušné lidi, který mu podaj pomocnou ruku. Čili já vlastně jsem získal tímhle náhled taky životní, že jsem se snažil celej život pomáhat lidem.“
„My byli všude, my jsme chodili na ty setkání – státník Smrkovský, Čestmír Císař – kdo ještě tam byl? Úžasní lidi! My jsme jim věřili. My jsme si mysleli, že to myslí vážně s tím socialismem s lidskou tváří, protože jsme nevěděli, jak to dopadne. Ale když potom řekli, že tady byla kontrarevoluce – nebyla! To byl normální společenský vývoj k lepšímu. Že konečně ty lidi mohli dělat, co chtějí, a na svoji pusu si můžou říkat – kromě urážek, samozřejmě – co chtějí, protože jim nemůžou brát jejich demokratická práva.“
„Já jsem v tý době dělal na III. chirurgii v Londýnský. Dělal jsem tam na sále sanitáře a zažili jsme ten 21. srpen. To bylo úplně strašný, já si to pamatuju jako dneska, v jedenáct hodin dopoledne přijeli dva kluci na motorce: ‚Připravte se, stojedenáctka tatra vjela do lidí u Rozhlasu!‘ Začaly jezdit ty sanitky a první tahám ven toho poraněného – prostřelené tříslo. A umíral. Strašné. Ten den bylo třiadevadesát příjmů a z toho třináct mrtvých. Od Rozhlasu. Tak jsem si říkal: ‚To je něco strašného.‘ A to jsem si říkal, že uteču. No ale nebylo kam.“
„My jsme pak dělali v těch začínajících normalizačních dobách zkoušku z Poučení z krizového vývoje. To byl takovej pamflet příšernej. Já jsem šel na tu zkoušku naštvanej, já jsem říkal, co jim tam budu říkat? Zkoušela mě nějaká paní docentka Picmausová a ptala se mě, co jsem dělal 21. srpna. Tak jsem jí všechno vypodobnil – kolik mrtvejch jsem odvezl do márnice a tak dále. A ona říká: ‚Kolego, dejte mi index.‘ Napsala mi jedničku, aniž jsem něco odpověděl. Statečná to žena! Taky ji vyhodili. Takže poučeni jsme byli, ale jinak.“
„No a už jsme začali zakládat Občanské fórum. Já jsem hned vyrazil na Národní třídu a koukal jsem, jak se to vlastně zakládá. Tam je Palác Adria – tam bylo sídlo Občanského fóra. Tak my jsme si nějak zavolali s mými spolužáky – Jaromír Jech – že uděláme schůzi. Tak jsme udělali schůzi Občanského fóra a tam přišlo přes tisíc lidí!“ – „Pardon, jak to bylo dlouho po 17. listopadu?“ – „To bylo těsně!“ – „Takže v sobotu třeba?“ – „Ano. Dali mi mikrofon, já roztřeseným hlasem jsem tam vykládal, co ti komunisti dělaj. Ale najednou jsem zjistil, že to je bezvadný. Ve mně se probudilo to, jak ten můj děda byl ten národohospodář – tak jsem si říkal, co když budeme moct v tom našem městě dobře hospodařit s péčí dobrých hospodářů? To je hlavní. Politika, to je trošku ten vedlejší produkt, ale rozhodující je, aby ty lidi se v tom městě měli dobře, aby měli kanalizaci, plynofikaci, elektriku a tak dále. No a my jsme udělali to, že jsme šli na národní výbor – ta naše parta z Občanského fóra – a my jsme sesadili všecky ty, co byli na národním výboru funkcionáři. A už jsme začali zasedat jako národní výbor – my jsme byli s Jaromírem Jechem členi národního výboru, představte si!“
„Můj otec měl jediného bratrance, Zdeňka Slavíka. Zdeněk byl o dva roky starší než můj otec, ale strašně si rozuměli. Zdeněk Slavík byl novinářem a byl národní socialista. Když byl ten proces v devětačtyřicátým nebo kdy to začalo, s doktorkou Horákovou, tak on byl v tom procesu. Byl odsouzen k trestu smrti – v devětadvaceti letech – pak ho omilostnili na doživotí. Něco strašného. Seděl v těch nejhorších kriminálech: Valdice, Leopoldov, Bory, Mírov. Říkal, že nejhorší to bylo na Mírově, tam byl soudruh Grebeníček, kterej mu vykopal přední zuby. Nic se taky Grebeníčkovi za to nestalo. Ale proč to říkám – jeho nezlomili. On byl těch šestnáct let nezlomenej. Já jsem se ho vyptával, když potom ho pustili po tý Novotnýho amnestii, jak to přežil. Ale on o tom nechtěl nějak moc mluvit. Jenom říkal, že tam byl s těma potentátama církve a ti mu říkali: ‚Musíš to vydržet, co když to zítra praskne?‘ Na tuhle větu on to vydržel. On byl třeba rok v betonovém bunkru v samovazbě. Nezlomili ho. Takže potom v tom čtyřiašedesátém ho pustili a on potom v sedmašedesátým utekl přes Vídeň do Kanady. Tam se hned zapojil, psal. A my jsme si psali hodně, i s rodičema. A musím poděkovat pracovníkům pošty v Říčanech, že mě nikdo neprásk.“
„Já nevím, já jako humanista, já mám pocit... Já si toho činu nesmírně vážím, nesmírně vážím. Ale potom, když se člověk dívá zpětně, jestli ten čin byl adekvátní, jestli opravdu obětovat život za český lidi, který si to nezasloužej – bohužel, bohužel. Ale je mi to moc líto: Zajíc a všichni ti ostatní. Ale oni chtěli ty lidi vyburcovat a mám pocit, že se jim to nepodařilo. Vždyť vidíte – teď taky – jak je vyburcujete? Naštěstí teda ty hlavně mladý lidi, což je senzační, já na těch demonstracích vidím teď samý mladý lidi a chovají se úplně senzačně – tak v ně věřím, že ten vývoj oni udrží. Kdežto tenkrát to nebylo, to nešlo. Protože ti studenti byli zastrašení tím přepadením, těmi vojsky, a dospělí se začali bát. Začali se bát. Oni zažili ty padesátý léta a vzpomněli si na to, jak to můžou teda velice odnést. Ale hlavně, že to odnášely i děti jejich. Protože po tom osmašedesátým potom, jak byly ty prověrky, tak to bylo přesně jak ty padesátý léta: zákaz studia, vyhazov z práce – jak ty dospělí nebo potom i ty děti z tý školy. To je hrozný. Přesto tam byl jeden takový okamžik, a to byl Palachův pohřeb, kdy najednou v ulicích bylo tři sta tisíc lidí. Ano, to bylo úchvatný, ale byli to ty mladý. Tam moc těch starších... výjimečně, ale většina těch studentů. Protože se obětoval jejich kolega, tak měli takovou tu studentskou soudržnost, že chtěli ukázat, že jim to není jedno.“
Karel Stanslický se narodil 1. dubna 1949 v Praze, většinu života prožil v Říčanech u Prahy. Dědeček z otcovy strany, Adolf Stanslický, byl úspěšný prvorepublikový podnikatel, národohospodář a agrárník, za války zachránil rodinu ministra Feierabenda. Babička Apolena Stanslická byla židovského původu, což se rodině podařilo za války utajit. Otec, taktéž Adolf Stanslický, byl nuceně nasazen na práci v Říši. Otcův bratranec Zdeněk Slavík byl odsouzen v procesu s Miladou Horákovou k trestu smrti, později mu byl trest zmírněn na doživotí, následně byl během amnestie propuštěn a emigroval do Kanady. Přes potíže s „buržoazním“ původem vystudoval Karel Stanslický medicínu a stal se gynekologem a porodníkem. Na vysoké škole prožil Pražské jaro, okupaci vojsky Varšavské smlouvy i počátky normalizace. Během okupace zároveň pracoval jako sanitář na III. chirurgii v Londýnské, kde přijímal zraněné a mrtvé z potyček od Rozhlasu. V listopadu 1989 se účastnil revoluce a spoluzaložil Občanské fórum v Říčanech, které sesadilo a nahradilo funkcionáře místního národního výboru. Za Občanské fórum kandidoval v prvních svobodných komunálních volbách v listopadu 1990 a stal se říčanským zastupitelem. V komunální politice působil do roku 1997 a zároveň se věnoval povolání gynekologa. Karel Stanslický zemřel 3. prosince 2020.
Hrdinové 20. století odcházejí. Nesmíme zapomenout. Dokumentujeme a vyprávíme jejich příběhy. Záleží vám na odkazu minulých generací, na občanských postojích, demokracii a vzdělávání? Pomozte nám!
