Martin Štainer

* 1967  

  • „V rámci toho, že jsme dělali studentský časopis, tak jsme měli přístup k cyklostylu a poté, co jsme zkoušeli přepisovat Několik vět na psacím stroji a šlo to hrozně pomalu, tak jsme zjistili, že nám to cyklostyl může značně zjednodušit a urychlit. Takže se napsala jedna ta blána a už to jelo. Udělali jsme asi čtyři sta kusů a roznesli jsme to po kolejích. A mysleli jsme si, že nikdo nezjistí, že to děláme my. Ale když chodíte v noci po kolejních chodbách a ke každému pokoji jsme dávali za kliku srulovaný papír, tak stačí, když narazíte na jednoho nějakého studenta, který se tu zrovna promenáduje po chodbě a už to stačí, aby to věděla celá fakulta.“

  • „Splnilo se jedno, že mám vynikající příležitost žít v jiném režimu, než ve kterém jsem žil a čeho jsem se tak obával, že bychom nejen já ale také moje děti museli žít v těch podmínkách, kde ta blbost vládla. Na druhé straně čím více let uplynulo od revoluce, tím víc se mně zdá, že ta blbost zase začíná vládnout. Myslím si, že je především málo lidí, a speciálně slušných lidí, kteří mají zájem vstoupit do veřejného světa a dělat něco pro tu pospolitost. Ten způsob demokratické volby a té politické plurality, to je něco, co inteligentní a slušné a schopné lidi likviduje. Musíte projít několika okamžiky, kdy se hlasuje, budeš to ty, nebo to bude ten druhý. A teď nejde často o to, jestli jste inteligentní, schopní, vzdělaní, zkušení, pracovití, poctiví, ale jde o to, kdo má více kamarádů v tom hlasování. Když si podchycujete ty lidi a dáváte jim nějaké malé trafiky, tak pak přijde den, kdy oni pro vás tu ruku zvednou. Ano, to je jako pseudodemokratický způsob, ale to potom umožňuje těm, kteří tu drzost mají, kteří jsou neomalení, podvodníci, manipulátoři, aby se postupně dostávali nad ty, kteří jsou slušní a nemají takové ostré lokty.“

  • „Kdysi jsem napsal ministryni školství pobouřený dopis. Byla doba Gorbačova a glasnosti a perestrojka, tak jsem paní ministryni napsal dopis, zkritizoval jsem poměry v socialistickém vysokém školství atd. Stroze mně sice odpověděli, ale hnali to přes rektora univerzity a ten to postoupil na fakultu. Někdy v létě 1989 jsem byl pozván k vedoucímu katedry a tam byl předseda strany z pedagogické fakulty. Začali mně tam domlouvat, co jsem si to dovolil, že nemůžu jednat se soudružkou ministryní a že dělám ostudu celé univerzitě apod. Já jsem byl takový hlupák, já jsem prostě nerozuměl tomu, že se stalo něco špatného. Vyjádřil jsem svůj názor, myslel jsem si, že na to mám právo. Bude to znít možná hodně naivně, ale mě až tak moc nenapadlo, že by s tím měly být nějaké problémy. Já jsem se neučil špatně, plnil jsem si své povinnosti, a přestože jsem nosil ty dlouhé vlasy a s tím jsem problémy měl, tak jsem vždycky říkal, že mně nemůžou extra nic udělat, protože to není na čem postavit. Ale to jsem se mýlil, samozřejmě. Protože já jsem se běžně otevřeně vyjadřoval a s radostí jsem chodil na svazácké schůze na pedagogické fakultě. Já jsem jim dost kazil atmosféru. Ale zase na druhou stranu jsem jim zvyšoval účast, protože vždy když byla svazácká schůze, tak těch mých zhruba třicet spolužáků vědělo, že stojí za to si udělat čas a přijít tam.“

  • „Znal jsem dobře lidi, kteří měli problémy kvůli kultuře, ale to je jedna věc. Také jsem viděl, že tu existovala hromada jiných lidí, kteří měli problém kvůli svému občanskému postoji. A samozřejmě to, že někdo sedí v kriminále za své politické názory, tak to byla jasná věc. Viděl jsem chartisty, jaké měli problémy. Nebo jaké měli problémy lidé, kteří se v roce 1968 vyjádřili, a jejich děti, mí spolužáci, kteří se třeba nedostali na školu. Byli vynikající studenti na střední škole, ale ten režim si vymínil, že toto nemůžou být vysokoškolsky vzdělaní lidé. Tak toto byly všechno záležitosti, které jsem si dobře uvědomoval a které mně hodně vadily. Tak to byla jedna věc. Druhá byla, že jsem studoval pedagogickou fakultu a já jsem si v té době neuměl představit, že by ze mě neměl být učitel, ale pořád se vyskytovaly náznaky, že třeba nedostuduju, protože prostě nejsem hoden dokončit pedagogickou fakultu, nebo že když nosím ty dlouhé vlasy, tak se nechovám jako správný student té pedagogické fakulty, budoucí učitel. Ale to se stupňovalo. To už potom... Já bych řekl, že ten strach byl zatlačený tím naštváním, tou mírou toho, jak ta moc byla arogantní. A že člověk se přeci jen stále častěji setkával s lidskou blbostí a s tím, že najednou poznáváte víc a víc lidí, kteří tady byli těmi stranickými funkcionáři, ale nestáli za nic jako kantoři, a byli důležití a já nevím, jak komu lezli do zadku a tak. A těch bylo víc a víc, a když se člověk rozhlížel kolem sebe, tak neviděl mezi těmi, kteří tady zastávali nějaké posty, skutečnou osobnost. To bylo takové rozčarování. Představa, že se s tím mám smířit, nebyla příjemná. Protože to asi mělo znamenat, že kamarádi, kteří byli po tom 68. roce zablokovaní, tak se v podstatě zařadím mezi ně, bez ohledu na to, jestli něčeho chci dosáhnout, jestli jsem hloupý, nebo nejsem, co budu umět a tak. Prostě že je člověk už jen proto, že má nějaký názor, predestinovaný k tomu, že bude pomocný dělník v chemické fabrice a to je tak všechno.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Olomouc, 11.08.2017

    (audio)
    délka: 02:01:40
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století
  • 2

    Olomouc, 03.10.2018

    (audio)
    délka: 02:03:53
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy regionu - Střední Morava
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Ozvat se, když se děje něco špatného

Martin Štainer
Martin Štainer
zdroj: archiv pamětníka

Martin Štainer se narodil 25. listopadu 1967 ve Valašském Meziříčí. V dospívání se dostal do tamního kulturního prostředí a poznal řadu lidí z hudebního světa, kteří byli režimem sledováni či perzekvováni. Aktivně působil v Pionýru i SSM. Politickou spojitost s komunistickou stranou si ale dlouho neuvědomoval. První střet se státní mocí zažil na gymnáziu kvůli článkům ve studentském časopisu. Se svými občanskými postoji se neskrýval. V 80. letech vystoupil s přáteli na festivalu Rockfest, který oficiálně zajišťoval Svaz socialistické mládeže, s pantomimou karikující stranickou schůzi. Tajná státní policie mu vyhrožovala obviněním za hanobení státního znaku. Na vysoké škole v Olomouci ho StB začala sledovat pravidelně a opakovaně mu hrozila vyloučením ze studií. V listopadu 1989 se Martin Štainer stal jedním ze studentských vůdců sametové revoluce. Dnes řídí vlastní firmu a žije v Olomouci.