Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Martin Štainer (* 1967  )

Ozvat se, když se děje něco špatného

  • narodil se 25. listopadu 1967 ve Valašském Meziříčí

  • v 70. a 80. letech aktivně působil v Pionýru i SSM

  • dospívání prožil v úzkém spojení s osobnostmi kulturního prostředí Valašského Meziříčí, které režim sledoval či perzekvoval

  • v 80. letech se sám postupně dostával do střetů s komunistickou státní mocí

  • na vysoké škole ho sledovala a vyšetřovala StB, stále byl pod hrozbou vyloučení ze studií

  • v listopadu 1989 se stal v Olomouci jednou z výrazných studentských osobností sametové revoluce

  • žije v Olomouci

Pionýr jsem bral aktivně, ale politickou rovinu jsem si dlouho neuvědomoval

„Asi v roce 1983 za mnou na gymnáziu přišli starší studenti, kteří už odcházeli, jestli bych nepokračoval ve vydávání studentského časopisu. Jakmile vyšlo první číslo pod mým šéfredaktorským vedením, zavolala si mě předsedkyně komunistické strany, která působila na škole, a hned mně vynadala. Jak je možné, že tam publikuju Hrabala, a další věci… A řekla mně, že vůbec nechápe, jak člověk jako já, který vede pionýrský oddíl, může takové věci publikovat. Já tomu nerozuměl, neviděl jsem v tom nic špatného. Pionýr jsem bral aktivně, ale politickou rovinu jsem si dlouho neuvědomoval,“ vzpomíná Martin Štainer na svůj první střet s totalitní politickou mocí někdejšího Československa. 

Narodil se v roce 1967 ve Valašském Meziříčí. Dětství prožil, jako tehdy řada jiných dětí a mladých, ve spojení s přírodou, tábory, Pionýrem a později i SSM. Jeho dospívání a smýšlení výrazně ovlivnilo setkání s lidmi z kulturního prostředí Valašského Meziříčí, které režim sledoval či perzekvoval. Do M-klubu se sjížděly různé kapely, například dodnes známá Mňága a Žďorp. „To byli mí spolužáci a kamarádi. Nevynechal jsem žádný koncert, který se ve Valašském Meziříčí konal. (...) Scházela se tam zajímavá, osobitá komunita. Řada těch kapel byla tehdy zakázána. Pravidelně to tam kontrolovala Veřejná bezpečnost. Běžně jsem zažíval, že někdo nesmí vystupovat nebo se ruší nějaká zábava.“

Rodiče byli v KSČ, doma ale vládla svoboda

Pamětníka v době dospívání formovalo také prostředí kolem místního evangelického kostela, kde se účastnil pravidelných pátečních „mládeží“. Ale i tam se setkal s působením komunistické státní moci. „Šmírovali nás. Zjistili, kdo tam chodí, čí jsou to děti a tak. Mí rodiče byli komunisté. Až do zaměstnání jim v oběžníku přišlo, jak je možné, že jejich syn chodí do kostela, a zda si neumí doma udělat pořádek. Měl jsem štěstí, doma vládla svoboda. Rodiče z toho nic nedělali. Otec mně spíš vysvětloval, abych si dával pozor. Jinak to neřešil.“ Ve škole Martin Štainer vnímal nátlak ohledně oblékání a účesu. Ještě v osmdesátých letech minulého století bylo v komunistickém Československu nepřípustné, aby měl člověk dlouhé vlasy nebo nosil trička s anglickými nápisy. „Na gymnáziu nám stranická předsedkyně neustále zdůrazňovala, že nenavštěvujeme běžnou školu, ale ústav. Hlídala i oblékání a vlasy jsme museli mít ostříhané po límec. Já měl spoustu kamarádů v učení. Měli právě dlouhé vlasy a džínové bundy a já jsem se jim chtěl vyrovnat. Měl jsem jako téměř jediný na gymplu dlouhé vlasy a někteří profesoři mně dávali najevo, že tak do školy chodit nemůžu.“

Na festivalu jsme karikovali stranickou schůzi, přišli za námi soudruzi, že už hrát nebudeme

Na Valašské Meziříčí osmdesátých let minulého století vzpomíná také v souvislosti s konáním pravidelných setkání u zajímavých filmů nebo muziky. V místním M-klubu probíhaly koncerty a poslechové diskotéky Jiřího Černého a Jana Rejžka,1 další podobné akce byly pro uzavřenou společnost asi dvaceti lidí. Tato setkání pořádal Miloš Čuřík2 z Kavčích hor. „Bylo znát, že je to opravdu pro zvané, říkal otevřeně své názory.“ Podobné akce, jejich pořadatele i návštěvníky režim hlídal i ke konci osmdesátých let. V letech 1988 a 1989 se pamětník účastnil festivalu Rockfest v Praze. Pořadatelem byl tehdy oficiálně Socialistický svaz mládeže. „To byla taková jediná černá skvrna, jinak to bylo perfektní. (...) Vystupoval jsem tam s kamarády s divadelním představením Velký Plytkoš a další rok s Petrem Fialou z Mňágy a Žďorp v pásmu Jonáš Hvězda. Samozřejmě, že tam hlídali nějací estébáci. Velký Plytkoš bylo pantomimické vystoupení, kde jsme různě vyjadřovali své názory. Karikovali jsme například stranickou schůzi. Po představení za námi ve Valašském Meziříčí přišli nějací estébáci. Řekli nám, že se to představení už nesmí nikde hrát a že proti nám vznesou obvinění za hanobení státního znaku. Tehdy to byl velký trestný čin, za to hrozil kriminál.“ StB však už obvinění nedotáhla do konce, protože celou záležitost ukončily revoluční události roku 1989. V té době pamětník studoval Pedagogickou fakultu Univerzity Palackého v Olomouci. „Na vysoké už bylo jasné, že si mě StB začíná více všímat. (...) I mezi spolužáky byli donašeči. Jeden kolega mi řekl, že si ho pozvali na StB a chtěli od něj, aby jim předával informace z našeho prostředí. Byli tam ale i tací, s nimiž se nedalo vůbec mluvit.“

Byl jsem naštvaný na aroganci státní moci

V létě roku 1989 si Martina Štainera předvolali v souvislosti s jeho dopisem tehdejší ministryni školství. Kritizoval situaci na vysokých školách. „Nevážil jsem moc slova. (...) Stroze mně z ministerstva odpověděli, ale hnali to přes rektora univerzity a ten se s tím obrátil na fakultu. (...) Řekli mně, že nemůžu jednat se soudružkou ministryní. Já tomu nerozuměl, nemyslel jsem si, že bych udělal něco špatného. Vždyť přece mám právo vyjádřit svůj názor.“ Před listopadem 1989 pamětníka kvůli jeho občanským aktivitám vyšetřovalo také SNB (Sbor národní bezpečnosti). „Byl jsem v tom tehdy, dá se říct, hlupák. Bude to znít naivně, ale mě fakt vůbec nenapadlo, že by s něčím mohly být nějaké problémy. Měl jsem sice dlouhé vlasy, ale učil jsem se výborně. Já si myslel, že mně vlastně nemůžou nic moc udělat. Vnímal jsem, že je to tak v pořádku, ozvat se, když se děje něco špatného. S radostí jsem například chodil na svazácké schůze, jejichž průběh jsem značně narušoval tím, že jsem říkal, co si myslím. Měli problém na moje výtky reagovat a báli se odpovídat.“

Nátlak komunistického režimu zažíval pamětník nejen osobně, ale i ve svém blízkém okolí. Například u spolužáků, kteří se kvůli postojům svých rodičů z roku 1968 nedostali na školu. Jeho samotného se pak u odvodu ptali, zda si opravdu myslí, že ho nechají dostudovat pedagogickou fakultu. „Říkal jsem jim, že nechápu, proč bych ji dostudovat neměl. Odpověděli mně, že ji nedostuduju, a pokud ano, tak mně garantují, že nebudu nikdy učit. (...) Byl jsem naštvaný na aroganci státní moci. Často jsem se setkával s lidskou blbostí... spousta funkcionářů, kteří ale nestáli za nic... žádné osobnosti.“ 

U nás policajti zasahovali vodními děly, v NDR hlídali, aby se nikomu nic nestalo

Jak vypadal socialismus v praxi, ukazuje Martin Štainer ve svém vyprávění na zážitcích ze studentského pobytu v Sovětském svazu v roce 1988. „Viděl jsem tam neuvěřitelné kuriozity, bídu, prázdné obchody... otřesná hygiena, zvláštní fungování dopravy nebo muzeí. No prostě bylo naprosto evidentní, že to není stát, který by měl být naším kulturním nebo jiným vzorem.“ Další studentský pobyt, tentokrát v tehdejší NDR, proběhl už v duchu revolučních změn roku 1989. „Kousek od nás, v Lipsku, bylo centrum protikomunistického odporu. Lídrem byl bývalý německý prezident Gauck. Na jeden den jsme tam zajeli. Byli jsme si koupit Gazetu Wyborczu v Polském kulturním středisku. Poláci v ní psali o největší demonstraci, která proběhla od roku 1968 v Praze 28. října.“ O jedno patro výše tehdy sídlila KGB. „Později jsem se dozvěděl, že tam tehdy pracoval Vladimir Putin. Podařilo se mu uchlácholit Němce, kteří chtěli vniknout dovnitř kvůli archivním materiálům. Přesvědčil je, že on to má pod kontrolou.“ Obyvatelé NDR v té době už pravidelně každý večer vycházeli do ulic a naplno vyjadřovali odpor proti komunistům. „Naši vyučující byli v šoku. Báli se, že s tím budou mít doma problémy. Nás udivil přístup policie. U nás na Václaváku zasahovali proti lidem a používali i vodní děla, ale tam zabezpečovali silniční provoz. Zkrátka jen dávali pozor, aby se nikomu nic nestalo. Oni už byli dál.“ Když se pamětník vracel vlakem ze školního pobytu v NDR, padla berlínská zeď. Na pražském hlavním nádraží čekaly hloučky novinářů z celého světa na Němce, kteří se přes Prahu chtěli dostat do západního Německa. O pádu berlínské zdi ještě nevěděli. „V kupé s námi jel Němec, který doma prodal pod cenou úplně vše. Bratra měl v západním Německu. Ve vlaku se opil na znamení toho, že končí s nesvobodou. (...) Musel to být pro něj i pro další šok, když se jich v Praze na nádraží začali novináři ptát, co říkají na to, že padla berlínská zeď... vše prodali, neměli nic.“

Ještě 25. listopadu 1989 nás komunisté v Olomouci poučovali, jaké děláme zločiny a jak budeme potrestáni

Listopadové události roku 1989 prožil Martin Štainer v Olomouci, kde se stal jedním ze studentských vůdců sametové revoluce. „Já nebyl hlavním organizátorem, na to se tady nehrálo. Měli jsme to rozdělené, každý měl na starost nějakou sekci.“ Dva dny po 17. listopadu se vracel z rodného Valašského Meziříčí do Olomouce na studentské koleje. „Když jsem odcházel na vlak, tak mi otec radil, že na sebe mám dávat pozor a nemám se do ničeho zaplést. Věděl, že to v mém případě hrozí. To mu ale už moc nevyšlo. Bylo jasné, že se něco děje. Poslouchali jsme Hlas Ameriky.“ V pondělí ráno byl pamětník mezi prvními studenty, kteří oznámili, že nebudou ve výuce pokračovat. „Někteří se ale nepřidali, byli s komunisty, a naopak dávali hlasitě najevo, že s námi nesouhlasí. I vyučující byli v šoku, byli hodně nervózní. (...) Pak už jsme začali organizovat první setkání studentů ve sportovní hale, kde měly zaznít informace od přímých účastníků 17. listopadu z Prahy. Také jsme vykoupili v galanterii trikolory a připínali je studentům na bundy.“ Od středy 22. listopadu 1989 se k olomouckým studentům masově připojila také veřejnost. Demonstrace se konaly každý den odpoledne na Horním náměstí. „Klíčovým momentem bylo ustavení stávkového výboru. Každá fakulta měla své zástupce, a v rámci univerzity jsme tak byli jednotní. Vyhlásili jsme okupační stávku. Fungovala tam velmi promyšlená logistika. Pekaři vozili čerstvý chleba, mlíkaři mléčné výrobky, řádové sestry z arcibiskupství nám občas nosily teplé jídlo. Každý byl za něco odpovědný, za zásobování, tisk letáků, výjezdy do okolí atd.“ Martin Štainer zajišťoval styk s oficiálními orgány státní moci. V první fázi šlo hlavně o to, aby tehdejší představitelé města nesáhli k represivním krokům. „Bylo těžké i odhadnout, jak se vůči nim zachová veřejnost. Na náměstí byl dav mnoha tisíc lidí, policajti čekali na rozkazy. (...) Bylo vidět, že to mezi lidmi vře. (...) Na městě jsme se domluvili rychle, ale na okresním národním výboru OV KSČ ještě 25. listopadu nechápali, o co jde. (...) Poučovali nás, co děláme za zločiny a jak budeme potrestáni.“

Pořád je hodně lidí, kteří jsou ochotni tolerovat to, že jim někdo ubližuje

„Mám vynikající příležitost žít v jiném režimu, než jsem žil, a nechtěl žít. (...) Znovu ale podle mě začíná vládnout blbost,“ odpovídá pamětník na otázku, zda revoluce naplnila jeho očekávání. „Je především málo slušných lidí, kteří chtějí do veřejného světa a dělat něco pro společnost. (...) Musíte neustále získávat většinu, musíte projít spoustou okamžiků, kdy se hlasuje, a vůbec nejde o to, že jste inteligentní, pracovití, poctiví nebo zkušení, ale o to, kdo má více kamarádů, a to je velmi náročné a slušné lidi to likviduje. (...) Když si postupně podchycujete lidi, dáváte jim malé trafiky, tak přijde den, kdy oni pro vás tu ruku zvednou. Je to takový pseudodemokratický systém.“ Na svobodu a demokracii není naše společnost podle pamětníka stále dostatečně vyspělá. „Pořád je hodně lidí, kteří jsou vyplašení a bojí se, nevím čeho. Nejsou ochotni se třeba i ozvat, když se jim děje nějaké příkoří. (...) Denně také vidím, že je hodně lidí ve veřejném životě, kteří si to vůbec nezaslouží. Nemají na to ani vzdělání, ani charakter. Nedokážou nic, protože jsou plytcí.“  

Po roce 1989 Martin Štainer vystudoval matematiku a politologii a evropská studia, nikdy se nestal členem politické strany, dva měsíce působil v krajské politice. Pracoval v soukromé sféře, v současnosti žije v Olomouci a řídí vlastní firmu.

Jeho příběh společně s příběhy dalších studentských vůdců z listopadu roku 1989 zachytil režisér Igor Chaun v dokumentu Po stopách revoluce (Po stopách Listopadu I, Po stopách Listopadu II).3

1) http://www.pametnaroda.cz/story/rejzek-jan-1954-938

2) http://www.ceskatelevize.cz/specialy/bigbit/clanky/151-koreny-ceske-alternativni-sceny/

3) https://www.csfd.cz/tvurce/17824-igor-chaun/

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Příběhy 20. století

  • Příbeh pamětníka v rámci projektu Příběhy 20. století (Karolina Antlová)