Emma Srncová

„Pro nás bylo všechno, včetně toho hradu, kde jsme hráli noční představení, neuvěřitelné. Byl tam pán, který nás hlídal, a musel s námi hrát taky v černém, protože nám chyběli lidé, které s námi nepustili. Nastupovali jsme po Shakespeare Company, kteří měli písek po celém jevišti a vždycky to museli odklidit. Chodilo nás do divadla asi šest nebo osm, možná deset, a chodili tam i pěkní muži, namazaní a pokrytí červenou barvou, protože tam byli jako zabití. Oni zírali a my taky. A stalo se to, že tam byl velký úspěch a divadlo se rozjelo neuvěřitelným způsobem.“

„My jsme bydleli na tom náměstí, kde ta reforma probíhala. A tam vím, že tenkrát nějací lidé z divadla strhávali bronzovou sochu Masaryka. Mlátili do toho. Bylo to hrozné. Moje maminka nás všechny hnala pryč od okna a říkala: ‚Prosím tě, nechoď k tomu oknu.‘ My jsme se jí smáli a ptali jsme se proč. Nakonec se ukázalo, že policie nebo tajná služba to všechno filmovala. A všechny lidi, kteří se nadšeně koukali z okna, vystěhovali z Plzně.“