Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Emma Srncová (* 1942)

• narozena 22. srpna 1942 v Praze

• dětství prožila v Plzni

• studovala gymnázium v Praze

• v dospívání začala pracovat jako manekýna

• v roce 1960 nastoupila do Černého divadla Jiřího Srnce, kde vydržela dvacet let

• roku 1980 se rozvedla s druhým manželem Jiřím Srncem a začala profesionálně malovat

• byla třikrát vdaná a vychovala tři děti – Lucii, Jana a Barboru

• v roce 2023 žila v Praze

Emma Srncová prožila dle svých slov život dobrodružný. Dětství strávila v Plzni, kde byla svědkyní měnové reformy i bratrova vyhození ze školy kvůli politickému přesvědčení. Její rodina byla umělecky založená a po přestěhování do Prahy se v tomto směru plně rozvíjela. Otec byl muzikant, bratr dirigent a Emma začala už na gymnáziu dělat manekýnu. Díky tomu se podívala i do zahraničí a seznámila se s hercem Jiřím Srncem. V jeho Černém divadle pak strávila dvacet let jako herečka. Jiřího Srnce si i vzala, po rozvodu manželství se ale potřebovala postarat o sebe a o rodinu. Začala proto rozvíjet svůj dosavadní koníček, malbu, jako zaměstnání a uspořádala téměř 200 výstav, různě po světě. 

Pohodlný život v Plzni vyměnili za těžší v Praze

Emma Srncová se narodila jako Emma Eliška Bedřiška Macenauerová 22. srpna 1942 v Praze. Nedlouho po jejím narození se ale rodina – otec Bedřich, matka Eliška a bratr Bedřich – přestěhovala do Plzně. Původně obývali vilu, později třípokojový byt. Rodina měla umění v krvi, otec byl muzikant a matka v domácnosti.

Do vzpomínek malé Emmy se zaryla měnová reforma v roce 1953. Matka jí tehdy zakázala sledovat protesty na náměstí a pro rodinu připravila krizový plán, který měly děti dodržet, kdyby byli rodiče zatčeni. „Pamatuju si, že mi maminka dala do takové malé rukavičky nějaké šperky. Bylo to jen něco malého v prstíčkách. Kdyby pro rodiče přišli, tak abych si vzala tuhle rukavičku a šla někde k sousedům,“ popisuje pamětnice. Jelikož byl Emmin otec členem Rotary klubu, zatkla jej v té době Státní bezpečnost. Z vazby se ale záhy vrátil domů. 

Rodina s uměleckým nadáním

Další historickou událostí, která ovlivnila život Macenauerových, bylo osvobození Plzně v roce 1945 Američany. Respektive vzpomínka na ně. Doma měla rodina film s vítáním osvoboditelů. I ten inspiroval Emmina bratra Bedřicha, který se rozhodl stát čestnou stráž u pomníků padlých amerických vojáků. Byl za to vyhozen ze školy. „Odjel na brigádu do kovoprůmyslu, že tam bude pracovat. Moc hezky zpíval a hrál na harmoniku. A byl strašně nešikovný. Dělníci ho měli moc rádi, protože jim v práci zpíval. Ale aby si nic neudělal s rukama, posílali jej na pochůzky po Plzni,“ přibližuje bratrův osud pamětnice. „Ti dělníci se zasadili o to, že ho vzali na školu. Nejdříve byl na právech a pak šel na Akademii múzických umění, kde vystudoval dirigentství,“ dodává.

Stejně tak byl mezi lidmi oblíbený i Emmin otec, ten se díky své povaze a stykům dostal v Plzni do divadelního orchestru. Emmě zde zajistil úplně první roli ve hře, kde jako malá holčička hrála holuba. 

Když pamětnice dorůstala do puberty, rodina se přestěhovala do Prahy, konkrétně do malého, jednopokojového bytu ve Strašnicích. „Měli jsme chodbičku, na které byl vařič, tam se vařilo. Vedle byla vana s kotlem, kde se topilo. A když se vešlo dovnitř, tak v kuchyni byl klavír a velká knihovna a jen malý stoleček s dvěma židličkami u kamen. A pak byl pokoj, kde jsme spali,“ popisuje pamětnice. Pro rodinu to znamenalo změnu poměrů – i matka musela ve svých padesáti letech poprvé do práce. „Byla zvyklá na vychovatelku, domovnici a kuchařku, a teď skončila takto,“ vzpomíná Emma Srncová. Rodině ale opět pomohly styky, tentokrát s hercem Janem Werichem a hudebníkem Gustavem Schmausem. Otec se díky nim dostal do orchestru karlínského divadla. 

Manekýna, kterou si vyhlédly dvě dámy při tělocviku

Sama Emma ukončila osmou třídu v Praze, do deváté ale nastoupila v Karlových Varech. Žila tam na internátu a zažila si rok dětské svobody, kterou si užívala. Poté se ale vrátila do Prahy a studovala gymnázium. Sama jej popisovala jako boj o přežití. Nebyla talentovaná na matematiku a učitele prý údajně svým vzhledem a osobností nevědomky provokovala – některé v pozitivním slova smyslu, jiné v negativním. Právě na gymnáziu při hodině tělocviku ji vybraly dvě dámy pro kariéru manekýny. Předváděla pak módu například ve Vídni, Kyjevě, západním Německu nebo Bagdádu. „To mi bylo sedmnáct. Když jsme předváděly, tak muži měli tendence sáhnout si na nás, na ty naše nohy. Policisté to tam hlídali s obušky,“ vzpomíná Emma Srncová na poslední jmenované místo. V Kyjevě se pak na stejném pódiu seznámila s umělci z Černého divadla, mezi nimi i s Jiřím Srncem.  K divadelníkům se brzy přidala a začala s nimi pravidelně hrát. „Já jsem nic neuměla, nevěděla. Ale pro muziku jsem měla vždy cit. Chodila jsem do baletu, do rytmiky. I v tom ‚manekýnění‘ jsem se učila chodit... a předvádění je taky svým způsobem divadlo,“ doplňuje.

Dceru porodila nečekaně na divadelním zájezdu

V té době už ale byla vdaná za svého prvního muže Vladimíra Navrátila – vzali se v říjnu 1961. Byl to matematik a programátor, s Emmou ale měli různé osobnosti, hlavně co se týče vřelosti. Pamětnice nepřestávala pracovat ani v těhotenství. Když byla 26. září 1963 s Černým divadlem Jiřího Srnce ve Vídni, myslela si, že má ještě několik týdnů do porodu. Udělalo se jí ale nevolno a ještě ten den porodila dceru Lucii. Emma rodila v cizím městě, bez znalosti němčiny. Dceru pak vezla domů do Prahy vlakem, společně s taškou s výbavičkou, kterou jí v Rakousku věnoval majitel divadla. „Tenkrát noviny psaly, že se málokdy stává, že se do Československa vrací více lidí, než z něj odjelo. Že většinou to bývá obráceně,“ doplňuje pamětnice.

Druhý manžel ji inspiroval

Emma Srncová ani jako mladá matka nepřestala pracovat a její vztah s Jiřím Srncem se začal prohlubovat. Po návratu z pracovní cesty v Austrálii utvořili oficiálně pár, i když oba museli ukončit svá předchozí manželství. Jiří Srnec byl umělec a přivedl svou ženu k malování. Sám rád maloval a kreslil, a koupil jí proto první zápisník, aby mohla tyhle činnosti dělat s ním. Stal se její velkou inspirací. „On moc hezky kreslil, podobně jako Šlitr, černobílé kresby. Na rozdíl ode mě dělal střelené obrázky, ale byly většinou hodně surrealistické, ne úsměvné,“ popisuje pamětnice.

Manželé spolu měli syna Jana, narozeného v roce 1967, a dceru Barboru, která přišla na svět v roce 1969. Žili v domě v Krči. Oba byli v Černém divadle, společně tvořili, Emma měla malbu jako koníček. „Než jsme se rozvedli, tak si lidi mysleli, že to maluje Jirka, že toho já nejsem schopná. Mysleli si, že ty obrázky mi pomáhá malovat on,“ vysvětluje Emma Srncová.

Starost o malé děti byla pro rodinu náročná, protože oba umělci museli cestovat po světě. Když už malého Honzu a Barborku nemohla zvládnout babička, Jiřího matka, museli se manželé ve výjezdech začít střídat. Tím utrpěl i jejich vztah a Jiří navázal známost s baletkou Danuškou. V osmdesátých letech se s Emmou rozvedli, pamětnice musela opustit i Černé divadlo.

Díky rozvodu našla sama sebe

Rozvod ji ale posílil. „Díky tomu, že mě opustil, tak jsem se postavila na vlastní nohy,“ říká. Musela se začít plně starat o sebe a své děti. Začala se proto malbě věnovat profesionálně. „Vlastně mi nejvíce pomáhalo, když jsem si pustila muziku a zalezla si do toho obrazu. Kde jsem si prožívala to, co jsem chtěla,“ říká pamětnice. Nejprve malovala na prkýnka, která dávala i dárkem. Z některých se stal populární plakát. „Na stěnu jsme různě natloukli pomalovaná prkýnka a vyfotili je. A jeden kamarád udělal fotku a z ní plakát. Plno lidí mi teď říká, že s tím vyrostli nad postýlkou. Že to byla jedna z prvních věcí, která byla barevná,“ vzpomíná Emma Srncová. Pak začala malovat především na desky, později i přes rámy obrazů, které si musela nechat vyrábět na míru. Jedny z prvních obrazů zachycovaly holku na kole nebo veselý pohřeb. 

Třetí manžel jí pomohl vybudovat domov

Pro svou tvorbu hledala vhodný ateliér. Když našla sklepní prostor bez topení, nevěděla, že díky němu pozná i svého třetího muže. Pavel Beránek pracoval v plynárnách a zařizoval Emmě v ateliéru vytápění. Později se vzali a postavili spolu dům na zahradě v Krči. „Měli jsme velkou zahradu a hrozilo, že nám část stát sebere. To už se stalo v okolí. A tak jsme na té zahradě chtěli postavit obytný ateliér. Ale museli jsme se vzít, protože dva cizí lidi nemohli stavět spolu dům,“ popisuje pamětnice.  Deset let bylo jejich manželství šťastné, pak Pavel Beránek onemocněl rakovinou, která jej trápila dvacet let. Po jeho smrti našla Emma zálibu v rodině, která se neustále rozrůstala, ale i v cestách na chatu na Šumavě, která díky své růžové fasádě získala přezdívku Jahoda. Kamarádský vztah navázala opět i s prvním mužem Vladimírem a pokračovala v malování.

O její styky se zajímala Státní bezpečnost

K politické situaci se Emma Srncová příliš nevyjadřovala. Mezi lety 1979 a 1986 ji ale vyšetřovala StB jako osobu podezřelou ze spolupráce s britskou zpravodajskou službou. Toto Státní bezpečnost během vyšetřování nepotvrdila, svazek pamětnice proto archivovala. Mezi lety 1982 a 1987 ale proběhlo několik dalších schůzek s StB. Zajímaly ji informace týkající se velvyslance Spolkové republiky Německo Jürgena Diesela a kulturního rady Wolfganga Scheuera, do jejichž kruhů se jako umělkyně Emma Srncová dostávala. Její svazek nesl krycí jméno Eliška. Pamětnici si Státní bezpečnost ve svých svazcích vedla nejprve jako takzvaného kandidáta tajné spolupráce (KTS) a později jako důvěrníka (D). Je důležité zdůraznit, že ani jedna z těchto kategorií nepatří mezi formy vědomé (vázané) spolupráce. Také nemluvila cizími jazyky a o politiku jako takovou se vůbec nezajímala – o to méně zajímavá (jak dokládají dochované archiválie) byla pro samotné estébáky. Kontakt s ní byl ze strany StB ukončen, když Emma Srncová své styky na německém velvyslanectví ztratila, protože její známí odešli z funkce.

Šťastná je, když může tvořit

Obrazy Emmy Srncové byly vždy veselé – plné barev, úsměvů a netradičních výjevů. Měla vždy ráda větší formáty, doma měla obrazy dva a půl na jeden a půl metru. Malovala i celé osmimetrové opony. V životě uspořádala na 170 výstav, doma i v zahraničí. Vzpomíná například na výstavu ve Švýcarsku, kam se bez znalosti cizího jazyka vydala ve svém voze Škoda 120, nebo na výstavu v Bruselu. „Já jsem vždycky byla vděčná, když jsme se mohli někde dobře najíst. Protože my jsme vlastně neměli žádné peníze. Ten, kdo šoféroval, nebo technik, měl vlastně stejné diety jako my. Takže on dostal na Tuzex nevelké peníze, ale venku nemohl nikoho pozvat na oběd. Nebo jsme neměli na to, jít se někam najíst. Tak jsme různě vařili, měli jsme s sebou nějaké vařiče, zavařovali jsme si,“ popisuje situaci umělců na zahraničních akcích pamětnice.

V roce 2017 malířka plánovala výstavu v Českém Krumlově. Zjistila ale, že má rakovinu prsu, a musela nastoupit léčbu. Po operacích a chemoterapii se zúčastnila alespoň závěru výstavy. Po léčbě se opět vrátila k umění. „Podařilo se mi domalovat jeden obrázek, který jsem nedokončila, když jsem onemocněla. Chyběla jsem na něm jen já v takové jahodě. Šťastně jsem jej dokončila už s krátkými vlasy,“ doplňuje Emma Srncová. Na výtvarné cestě ji následovala dcera Barbora, původně herečka, která se také věnuje malbě a velmi se inspiruje matčinými díly, jimž dodává vlastní osobnost. 

V roce 2023 žila Emma Srncová se svou rodinou v domě v Krči. Stále se řídila heslem: „Dokud budu malovat a bude mi to myslet, tak budu šťastná.“