Petr Šraier

* 1958

  • „Já jsem to vězení kupodivu snášel tak, že jsem potom opakovaně říkal, že co se prostředí a stravy týče, tak ve většině případů to bylo lepší než ta vojna. Nemám pocit, že bychom dostávali nějaké šlichty. Kdoví co v tom bylo, ale třeba na víkend byly takové studené stravy, většinou rybičky v konzervě z východního Německa, ale protože jindy byl kus salámu nebo špek, tak to člověk vyhandloval s nějakými Romy, pro které ryba nebylo jídlo. Nakonec jsem měl celou skříňku narvanou rybími konzervami. Musím říci, že jsem v tom vězení i přibral. Jednak samozřejmě co se týká pohybu, tak ten byl akorát v té práci, takový jednostranný, tam jste se moc realizovat nemohl. Tak člověk zahání nudu tím, že jí. Třeba chleba tam byl takový stejně kvalitní a vždycky si na to vzpomenu, je až teď v Antonínově pekařství. Tak ten chleba je zhruba na té úrovni. Protože když jsem přišel na Bory do výkonu trestu, tak jsme tam museli nosit čerstvě upečené bochníky, které byly opravdu takovéhle vícekilové. Na nosítkách jsme nesli tak deset patnáct bochníků a byla to pěkná tíha. Ale ten chleba voněl, kůrka zvonila, na takový chleba jste v normální obchodní síti v tu dobu nenarazil, to neexistovalo.“

  • „Nějakým kanálem se ke mně ta Charta dostala, ještě než v práci začalo, že dělníci se mají solidárně v pracovní době dostavit k mistrovi do kanceláře a tam podepsat, že s tím nesouhlasí. Já jsem věděl, o co jde, ale neměl jsem odvahu jim říct, že s tím souhlasím. Tak jsem jim řekl, že jim to klidně podepíšu, když mi to dají přečíst. Protože přece nemůžu napsat, že s něčím nesouhlasím, když nevím, co je tam napsané. Téměř určitě s tím souhlasit nebudu, ale chci si to přečíst, jinak že to nepodepíši. Tak oni prudili, byla z toho trochu zlá krev. Ale zase jsem si říkal: ‚Copak mě můžou vyhodit od soustruhu? To asi těžko.‘ Nakonec mě od soustruhu nevyhodili, ale mělo to ten dopad, že za mnou přišla mánička, která se v té Aritmě ochomýtala, a říká: ‚Ty vole, tys to prej nepodepsal!‘ A já na to: ‚No, nepodepsal. Řekl jsem jim, že když mi to dají přečíst a já budu vidět, že to je špatný, tak jim to podepíšu. Přece se nemůžu vyjadřovat k něčemu, co neznám.‘ - ‚Ty vole, to já jim to taky nepodepsal.‘ Tak takhle se ukázalo pár lidí, že v sobě našlo tu odvahu a asi taky vyhodnotili, že nemají moc o co přijít. A buď že nebudou podepisovat nesouhlas s něčím, co neznají, nebo spíš to znali a souhlasili s tím a podepsat to nechtěli. Tím se také samozřejmě stalo: ‚Ty vole, mám doma nějaký nahrávky, kdybys chtěl slyšet.‘ Tak člověk najednou objevil, že je tady nějaký Hutka, Marsyas, Sváťa Karásek.“

  • „Z Palachova týdne vždycky ukázali tu nejhnusnější máničku, kterou se jim podařilo nafilmovat, aby ukázali, jací asociálové se tam vyskytovali. Samozřejmě Palachova týdne i demonstrací 28. října jsem se zúčastnil. Postupně jsem vnímal, jak narůstá nespokojenost toho davu. Od roku 1988, kdy to bylo takové, že máme holé ruce, až potom postupně srpen a další. 17. listopad byl dokonce povolený v jednom z těch roků. Tak prostě policajti, kteří se moc zabrali do toho pronásledování demonstrantů a ocitli se osamoceni nebo dva tři v tom davu, tak ten dav už se taky nenechal jen tak mlátit. Ti policajti nejednu ránu a kopanec utržili. Lidé už to v sobě nebyli schopni držet. Já jsem byl taky čím déle tím méně mírumilovný. Říkal jsem si: ‚Tohle přece nemůže věčně pokračovat. My nikomu nic neděláme a z druhé strany vodní děla a obušky.‘“

  • „Nebudu si brát servítky. Člověk byl prostě nasraný z toho, co viděl okolo sebe. Ty debilní pionýry, ten svaz mládeže, ty průvody, oslavy vítězných únorů a podobně. Ve škole se mi stalo, že jsem namaloval plakát na školní ples, kde byly nějaké hvězdy a takové to plastické ubíhající písmo. Neumělou rukou, jako to dělával Kája Saudek. Následně jsem to v ředitelně schytal, že americká propaganda a já nevím co všechno.“

  • „Na průmyslovce v odpadu jsem objevil staré, ale použitelné cyklostylové blány, což bylo něco jako rozmnožovací přístroj, něco jako kopírovací papír, ale pro vícenásobné kopie. To se mělo určitě po použití oficiálně zlikvidovat, ale na to se asi vykašlali. Jednoho dne jsem přišel na to, jak by se to dalo použít znovu. A využít se to dalo. Dostali jsme se tak na vyšší level. Měli jsme vlastně možnost tisknout. Byl to primitivní postup, kdy jsem si to přidělal lepenkou a každý ten leták jsem gumovým válečkem přitlačoval. No ale nějakých 50 - 100 kopií se vyrobit dalo. Na psacím stroji by vám to trvalo podstatně delší dobu. Takto vybaven jsem to vylepoval a házel do schránek. Rozděloval mezi ty spoluviníky nebo soukmenovce v té naší Organizaci svobodného pokroku, aby to také roznesli. A to byla asi taky ta příčina toho, proč na nás přišli.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Praha, 24.05.2018

    (audio)
    délka: 02:13:54
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století TV
  • 2

    Praha, 19.06.2018

    (audio)
    délka: 02:02:10
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století TV
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Radši na Borech než na vojně

V deváté třídě
V deváté třídě
zdroj: archiv pamětníka

Petr Šraier se narodil 30. března 1958 v Praze. Otec se věnoval výzkumu v oboru jaderné energetiky, matka pečovala o dva syny a domácnost. Petr nastoupil na základní školu v ulici Františka Křížka, kterou záhy vybrali jako experimentální a zřídili v ní dvě výběrové třídy s rozšířenou výukou jazyků. Pamětník se tak od útlého věku učil rusky a anglicky a získal spolužáky se zázemím v předních intelektuálních a uměleckých rodinách Prahy a okolí. V roce 1969 skončilo jeho krátké období ve skautu. V osmé třídě pamětníka po konfliktu s rodinou školníka vyloučili ze školy. V roce 1973 začal studovat na střední průmyslové škole jaderné techniky v Nuslích. Založil Organizaci svobodného pokroku s cílem prosazovat změny směřující k vytvoření sociálně spravedlivé společnosti s prvky přímé demokracie. Zčásti touha po dobrodružství, zčásti vážně míněná snaha o práci na změně systému a společnosti vedla k zatčení StB, vyloučení ze školy a podmíněnému trestu. V roce 1975 nastoupil jako nekvalifikovaná dělnická síla v Aritmě. S dosažením dvaceti let Petra odvedli na vojnu k tankistům v Holýšově. Po pěti měsících ho zadržela vojenská kontrarozvědka. Odsoudili ho mimo jiné za podrývání morálky mužstva k 21 měsícům. Většinu trestu strávil ve věznici v Plzni na Borech. Po propuštění se Petrovi podařilo získat modrou knížku a v roce 1980 nastoupil zpět do Aritmy. Při práci si doplňoval vzdělání a v roce 1989 odmaturoval na střední průmyslové škole.