Bohumila Špůrková

„Pamatuju si ještě jeden zážitek, kdy k nám přišli partyzáni. Bylo to v roce 1943. Maminka s tatínkem byli na hrobech svých rodičů u Hranic na Moravě. A Heduška, moje nejstarší sestra, nás měla tři děti [na starost], protože v Mořkově se ještě narodila sestřička Maruška. Nás bylo šest dětí. No, a byli jsme doma a najednou někdo klepe. Heduška šla otevřít a proti ní stáli dva partyzáni s nabitýma zbraněma a říkali: ,Nebojte se, nebojte se, jenom nás pusťte dovnitř.‘ Tak je Heduška pustila, co měla dělat. Byli to Češi, velice šikovní, vysokoškoláci, šikovní kluci. Bohužel, stal se jim takový těžký osud. Ve Frenštátě, to jsme se dozvěděli, je nějaká Němka nebo někdo zradil a oni se svou vlastní zbraní zastřelili. Takže už nepřežili válku. To byl takový můj zážitek, že jsem se s nimi poznala, viděla jsem je. Byla jsem trochu neposlušná. Čekala jsem, že přijedou rodiče z toho vlaku, sedla jsem si na okno a oni mi říkali: ,Slez dolů.‘ A já jsem říkala: ,Ne, já půjdu mamince a tatínkovi naproti.‘ To si úplně všecko pamatuju. A oni říkali: ,Slez dolů, ale rychle!‘ Ale když jsem je [rodiče] uviděla z dálky, tak hup, skočila jsem dolů a utíkala jsem k rodičům a říkala: ,Maminko, tatínku, u nás jsou partyzáni.‘ Dovedete si představit, co to ve válce bylo. To byla hrůza. Maminka s tatínkem přišli domů a ti partyzáni jim říkali: ,Vy nás nesmíte jít ohlásit. Až zítra ráno.‘ A maminka říkala: ,Copak my, já, manžel a dcera [Heduška]. Ale však jste to slyšeli, to děcko. To půjde do školy a řekne to tam ve škole.‘ Tak oni se rozmýšleli a nakonec řekli: ,Tak dobře, víte co? Zítra ráno půjdete, že jsme tam byli, půjdete nás ohlásit.‘“

„To bývaly nálety. Museli jsme honem do sklepa ve škole. To se hlásilo, řekli: ‚Nálet.‘ Tak všechno nechat a šup dolů do sklepa. Pamatuju si, že jsem jednou šla ze školy a zase ty letadla letěly. Šla jsem po cestě a byla jsem úplný terč. Nikde nic, všude rovina. Šel proti mně pošťák a povídal: ,Honem, honem, padni do příkopu, rychle, rychle!‘ A já, děcko blbé, jsem hupla do té příkopy, letadla proletěly a na kopci spadly bomby, to bylo kousek ode mě. Možná, že kdybych nelehla do toho příkopu, tak jsem byla terč. Nevím, člověk neví, co se mohlo stát. Ale tam ta bomba spadla. To jsou zážitky z války. Jako děcko si to pamatuju.“

„Tatínek si jezdil krásně v livreji, protože byl panský kočí. Zámek, všechno krásné, budova nádherná, takže krásně jsme si žili, málem jako páni. To byla lesní správa, tam byl pan lesmistr a říkalo se rukulíbám. To ještě já si pamatuju, že jsem paní lesní líbala ruku. To bylo něco, ale to bylo ve Veřovicích už, to jsem byla velká, to, jak jsem jí líbala ruku. A teď přijde osmatřicátý rok a my musíme do díry, kde není elektrika. Tam [na zámku] bylo všecko, svítidla, prostě všecko, v tom Jičíně. A tam [ve veřovické hájence] nebyla elektrika, nebyla voda, nebylo nic. Okna vybitá, takže maminka tam musela dávat deky, abychom nezmrzli. Takže něco šíleného. Takže nás to zasáhlo strašně, ta mobilizace [obsazení Sudet].“