Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Bohumila Špůrková (* 1936)

• narozena 10. prosince 1936 v Olomouci

• dva roky žila na žerotínském zámku v Novém Jičíně

• po obsazení Sudet rodina musela opustit zámek a žili v hájenkách na Novojičínsku

• rodiče za války pomáhali partyzánům

• pamatuje bombardování, osvobození i poválečné oslavy v Mořkově na Novojičínsku

• v roce 1952 nastoupila do práce k Československým státním drahám

Z renesančního zámku se musela s rodiči přestěhovat do polorozpadlé hájenky bez vody a elektřiny. A to byl teprve rok 1938. Následujících několik let zažívala nejistotu a strach válečného období – bombardování, sklepní skrýše, partyzáni… „Maminka vždycky říkala: ‚Děti, je válka, musíte se o sebe starat a dělat všechno proto, abyste nebyli moc viditelní. Musíte se schovávat.‘ Měli jsme strach. Strach byl, to vám můžu říct, že teda jo,“ vzpomíná Bohumila Špůrková.

Říkalo se rukulíbám

Bohumila se narodila 10. prosince 1936 v Olomouci. První dva roky života vyrůstala na novojičínském žerotínském zámku z 16. století, kde otec František Vágner pracoval jako panský kočí. Coby sudetská oblast připadl Nový Jičín po mnichovské dohodě třetí říši. „Tak jsme se museli odstěhovat. A já jako dvouletá holčička jsem se stěhovala z Nového Jičína do veřovické hájenky, kde nebyla ani elektrika. Vodu jsme nosili z potoka, ta tam taky nebyla. Pro moje rodiče to byl těžký život.“

Rok 1938 rodině předznamenal náročné období na dlouhá léta. „Předtím jsme bydleli na zámku, dovedete si to představit… Tatínek v livreji, krásně, protože byl panský kočí. Zámek, budova nádherná, takže jsme si krásně žili, málem jako páni. To byla lesní správa, tam byl pan lesmistr a říkalo se rukulíbám. […] A teď přijde osmatřicátý rok a my musíme do díry, kde není elektrika. Tam bylo všecko, v tom Jičíně. [Ale ve Veřovicích], tam nebyla elektrika, nebyla voda, nebylo nic. Okna vybitá, maminka tam musela dávat deky, abychom nezmrzli. Nás to zasáhlo strašně.“

Ve veřovické hájence na Novojičínsku vyrůstalo šest sourozenců. Otec František si vzal Hedviku Michálkovou, společně měli tři děti: Hedviku, Františka a Antonína. Po smrti manželky Hedviky se František oženil s její sestrou Anežkou – pozdější matkou pamětnice a dalších dvou dětí, Václava a Marušky. „Ale my jsme to nerozlišovali na vlastní a nevlastní, maminka nám naflákala jednomu jak druhému. To tak nešlo.“ Od útlého věku byly děti vedeny k přísné disciplíně a při jejím porušení trestány. „Facky lítaly jedna vedle druhé. Klečelo se na hrachu, ten byl v koutě – kleknout a klečelo se dvě hodiny. To byla opravdu velmi tvrdá výchova.“ 

Esesáci tam jezdili

Poté co rodina musela opustit zámek, otec pracoval jako lesník. „A ti lesníci neměli moc peněz. Takže jsme byli vychováni v chudobě, ale v počestnosti. Abychom byli vždycky slušní.“ Z raného dětství si Bohumila vzpomíná na veřovického hajného. „Ten měl kulovnici, kterou měl na začátku války odevzdat Němcům, to se odevzdávalo, všecky zbraně. Ale on ji neodevzdal a zakopal ji někde na Kamenárce [lomu na Novojičínsku]. Nějak se to esesáci dozvěděli, dovlekli ho a musel jim tu zbraň dát. Oni ho samozřejmě zavřeli a pak zahynul v koncentráku. Krásný, mladý člověk. [...] Ve Veřovicích jsme zažili kruté chvíle. Byla válka a esesáci tam jezdili.“

V roce 1943 nastoupila do první třídy. Z hájenky chodívala dennodenně do pět kilometrů vzdálené školy pěšky. Po pár měsících, na podzim téhož roku, rodina přesídlila do nedalekého Mořkova. „Tam, kde se stěhovala lesní správa, tam se musel stěhovat i on [otec] s rodinou. Vždycky do lesa, do hájenky.“ V novém domově už byla zavedena voda i elektřina. V Mořkově Bohumila Špůrková vychodila prvních pět tříd, pak musela pěšky docházet do sousedních Hodslavic. „Denně jsem měla v nohách šestnáct kilometrů. Osm tam a osm zpátky.“

Život na samotkách hájenek byl náročný, především ve válečných časech však poskytoval přinejmenším jednu velkou výhodu: „Měli jsme všechno svoje – kozy, berany, králíky, kury, perličky, moráky... No, prostě všechno. To se zabilo a byl oběd. Brambory jsme museli okopávat, zelí nasadit…“ Odmalička s chodem domácnosti pomáhala. „Muselo se pást kozy a vzpomínám si, jakého jsme měli zlého berana. Ten na mě vždycky letěl, tak jsem utíkala, jak jsem mohla.“ Z domácích zásob pak rodina odevzdávala povinné dodávky Němcům. „Sádlo, vajíčka… To musela maminka odevzdávat, to muselo být.“ 

Maminko, tatínku, u nás jsou partyzáni

Přestože u odlehlé hájenky chovali celou řadu hospodářských zvířat, načerno se doma nikdy neporáželo. „Naši byli strašně poctiví, něco, co se nesmí, se nikdy nedělalo.“ Ačkoliv za války to neplatilo úplně doslovně – otec tajně poslouchával zakázané rádio – za což hrozila oprátka – a oba rodiče pomáhali partyzánům. Ti působili v okolí Mořkova i Veřovic a mezi obyvateli obou obcí měli údajně značnou podporu. „Jeden četník [matce] vždycky říkal: ,Paní Vágnerová, prosím vás, nedávejte těm partyzánům jídlo.‘ A ona říkala: ,Když oni tu přijdou tak hladoví! My sami nemáme, ale kus krajíce chleba jsem jim dala.‘ Měli těžký život ti partyzáni, velice těžký.“

Jednoho dne roku 1943 přišli odbojáři do hájenky, když zrovna rodiče nebyli doma. „[Sestra] Heduška šla otevřít a proti ní stáli dva partyzáni s nabitýma zbraněma a říkali: ,Nebojte se, nebojte se, jenom nás pusťte dovnitř.‘ Tak je Heduška pustila, co měla dělat. Byli to Češi, velice šikovní, vysokoškoláci, šikovní kluci,“ vzpomíná Bohumila. „Čekala jsem, že přijedou rodiče, sedla jsem si na okno a oni mi říkali: ,Slez dolů.‘ A já jsem říkala: ,Ne, já půjdu mamince a tatínkovi naproti.‘ A oni zase: ,Slez dolů, ale rychle!‘ Ale když jsem je [rodiče] uviděla z dálky, tak hup, skočila jsem dolů, utíkala jsem a říkala: ,Maminko, tatínku, u nás jsou partyzáni.‘ Dovedete si představit, co to ve válce bylo. To byla hrůza.“ 

Z incidentu tehdy rodina vyvázla beztrestně. Partyzáni však takové štěstí neměli. „Bohužel, stal se jim takový těžký osud. Ve Frenštátě, to jsme se dozvěděli, je někdo zradil a oni se svou vlastní zbraní zastřelili. Takže už nepřežili válku.“ Napětí houstlo s postupující frontou, v roce 1945 už nebylo bezpečno doma ani ve škole. „Maminka vždycky říkala: ,Děti, je válka, musíte se o sebe starat a dělat všechno proto, abyste nebyli moc viditelní, musíte se schovávat.‘ Měli jsme strach. Strach byl, to vám můžu říct, že teda jo.“

Honem, půjdeme pověsit

S blížícím se koncem války nabíralo bombardování na intenzitě. „To bývaly nálety! Museli jsme honem do sklepa ve škole. To se hlásilo, řekli: ,Nálet,‘ tak všechno nechat a šup dolů do sklepa. Pamatuju si, že jsem jednou šla ze školy a zase ty letadla letěly. Šla jsem po cestě a byla jsem úplný terč – nikde nic, všude rovina. Šel proti mně pošťák a povídal: ,Honem, padni do příkopu, rychle!‘ A já, děcko blbé, jsem hupla do té příkopy, letadla proletěla a na kopci spadly bomby, to bylo kousek ode mě.“

Během osvobození přišla rodina se sovětskou armádou i do bližšího kontaktu. „V tom pětačtyřicátém roce, když šla kolem nás fronta, viděla jsem ty vojáky. A jejich velitel přišel k nám, měli jsme na stole nádobí. To všechno shodil, roztáhl mapy na ten stůl a ptal se, jestli jsou tu Němci.“ Všichni však údajně stihli z Mořkova uprchnout ještě před příchodem Rudé armády. „Nepamatuju si, že by tu byl jediný Němec.“ A tak se sovětští osvoboditelé pokoušeli vyloudit alespoň něco k pití. „Chtěli vodku, to si pamatuju. A sestra si stoupla k vodovodu a napustila jim vodu. Myslela si, že vodka je zdrobněle voda.“

K žádným konfliktům s rudoarmějci nedošlo. „Naopak, oni byli docela milí. Ale ani se moc nezdržovali, jenom tu mapu a hned jeli dál, okamžitě. Jeden akorát stačil ukrást řízek a to bylo tak všechno. A chtěli vodku a vodka nebyla.“ Poslední chvíle války přečkávala rodina schovaná ve sklepě. „Pan lesmistr potom vylezl ven z okna, pamatuju si, jak vystrčil hlavu, to už byl večer a byl klid, úplný klid, a říkal: ,Tam už visí československá vlajka.‘ To si pamatuju jak dneska. ,Honem, půjdeme [taky] pověsit.‘ To byly zážitky.“ Jakmile se situace v obci uklidnila, následovalo všeobecné veselí. „To víte, že byly oslavy, krásné. Mohli jsme dýchat. To byly velikánské oslavy v Mořkově, opravdu.“ Tehdy bylo Bohumile Špůrkové devět let.

Samozřejmě ne na Západ

Únorový převrat 1948 a následný nástup totality život rodiny zprvu příliš nepozměnily. Doma se o politice nemluvilo a komunistické perzekuce se Vágnerovým vyhnuly. „Tatínek byl [nadále] u té lesní správy jako lesník. U nás to fungovalo tak, jak to bylo.“ Zločinnost režimu na vlastní kůži pocítili v červnu 1953, kdy přišli o peníze spořené na vázaném vkladu. „Tou měnovou reformou to padlo. To si pamatuju, maminka tenkrát naříkala a naříkala. Celý vázaný vklad nám sebrali. A jiné peníze, že bychom měli, to nebylo.“ Nutno dodat, že nikdo z rodiny se nikdy nestal členem Komunistické strany Československa. 

V roce 1952 Bohumila vychodila školu v Hodslavicích, ještě v témže roce nastoupila k Československým státním drahám (ČSD), kde působila až do svého odchodu do důchodu v roce 1991. U ČSD zpočátku pracovala jako skladnice, na přelomu 60. a 70. let při práci vystudovala střední školu v Přerově. Tu úspěšně zakončila maturitou v roce 1972, což jí umožnilo kariérní růst: „Pak jsem měla vzdělání, tak jsem mohla pracovat jako mzdová účetní.“ Později se naskytla příležitost dalšího povýšení – na pozici vedoucí. Podmínkou však byl vstup do komunistické strany. „Tak jsem dělala obyčejnou mzdovou účetní a bylo vyřešeno.“

Díky svému pracovnímu angažmá u ČSD se opakovaně podívala do zahraničí. „Dělali jsme takový okruh, měli jsme svůj vagon. Praha – Berlín – Varšava – Bukurešť. Jenom ty státy, které bylo možné projet, samozřejmě ne na Západ. Celý týden jsme takhle cestovali. To bylo krásné. Měli jsme to zadarmo, protože jsem pracovala u dráhy.“ Rozdíly v každodennosti zemí východního bloku příliš nezpozorovala. „Bylo to tak skoro stejné. Ale když tam měli něco jiného než u nás, tak jsme to honem chtěli koupit. Měla jsem pět peněženek, v každé z nich nějaké drobné [v jiné měně]. Ale užili jsme si to.“

Takže: baví mě život

V listopadu 1958 se Bohumila – tehdy ještě Vágnerová – provdala za Josefa Špůrka. Roku 1959 následovalo stěhování do obce Zašová na Valašskomeziříčsku, nedaleko Mořkova. Společně vychovali dva syny, Václava a Stanislava. V Zašové prožila i invazi vojsk Varšavské smlouvy. „Pustila jsem rádio, abych věděla, kolik je hodin. A teď to tam hlásili. Mě to úplně zasáhlo. […] Měli jsme strach, byly to těžké doby.“ O dvacet let později pak u televize prožívala listopadové události roku 1989. „Ty davy lidí na Václavském náměstí, to byla krása.“ V Zašové však údajně žádná shromáždění neproběhla. „Oslavy tu určitě byly, ale nějaké protesty, to vůbec.“ O dva roky později, v prosinci 1991, odešla ve svých pětapadesáti letech do důchodu.

V době natáčení rozhovoru (2021) žila Bohumila Špůrková stále v Zašové ve stejném domečku, do kterého se s manželem Josefem přestěhovala koncem 50. let. „Mám dva pejsky, chodím do klubu důchodců, do valašského kroužku… Mám všelijakých zájmů a zálib, takže: baví mě život,“ dodává závěrem.