Věra Šormová

* 1920  †︎ 2023

  • „Můj muž odjel a já jsem si musela pro pas na švédské velvyslanectví. Vystoupím z tramvaje a tam stáli dva chlapi a říkali: ‚Kam jdete, paní?‘ A já jsem řekla, že si jdu pro pas na švédské velvyslanectví. Oni mi řekli: ‚Jděte domů, nikam nejedete, váš pas byl zabavený ministerstvem vnitra.‘ Já jsem se lekla, oni jeli se mnou, zůstala jsem v Praze a oni mne pořád hlídali. Já jsem jela s kočárkem a oni za mnou. Já do tramvaje, oni do tramvaje, já z tramvaje, oni z tramvaje, já do parku, oni se mnou. Já jsem potom povídala: ‚Víte co, budeme se zdravit, vždyť už se známe.‘“

  • „Najednou se otevřely dveře a vejde Jan Masaryk. Bohouš šel k němu a říká: ‚Pane ministře, můžu vám představit moji ženu?‘ A Jan Masaryk říká: ‚Samozřejmě, budu velmi rád.‘ A od té chvíle jsme seděli s Janem Masarykem spolu, protože on nerad tancoval a mně musel dělat kavalíra, neboť jsem byla v jiném stavu. Takže on seděl se mnou a teď jsme si povídali. Samozřejmě o tom, jak byl v Americe, jak doprovázel Jarmilu Novotnou na klavír a ona zpívala, bylo to nádherné. A on se mne potom zeptal: ‚Paní Šormová, co čekáme, co čekáme?‘ Já povídám: ‚Čekáme děťátko, pane ministře.‘ A on povídá: ‚Jak to pojmenujeme?‘ A já jsem říkala: ‚Kdyby to byla holčička, tak po mojí mamince Štěpánka, a kdyby to byl chlapeček, tak to bych si dovolila po vašem tatínkovi, to bude Tomáš.‘ A já na něj koukám, on měl úplně zamžený oči, on měl radost. A nejhorší je, že jsme se potom už nikdy neviděli. Až když jsem potom jezdila s Tomáškem v kočárku, před chrámem svaté Ludmily, šla jsem okolo Valdeku a tam byl tlampač. A najednou zvláštní hlášení – dnes ráno byl nalezený na dvoře ministerstva zahraničí mrtvý Jan Masaryk. Já jsem zůstala v šoku, běžela jsem honem do Italské ulice k mamince, ona mi otevřela dveře, samozřejmě plakala, potom jsme se obě dvě modlily. Takhle jsem se seznámila s Janem Masarykem.“

  • „Petra Procházková odevzdala novinářskou akreditaci a založila dětský domov v Grozném. Děti tam byly přes den a na noc se vracely do ruin. Připomnělo mi to moji cestu v roce 1946, když jsem jela z Čech do Francie přes francouzskou zónu rozbitého Německa a jela jsem v noci ruinama Německa… tma… zima… sem tam světélko, jinak hrůza. Uvědomila jsem si, že ty děti tam budou přes noc, že jim bude zima, a řekla jsem si, že pro ty děti budu pracovat. Budu pro ně pracovat, aby se ohřály, a začala jsem plést. To jsem ještě měla vlnu a pletla jsem, až jsem upletla hromadu ponožek a rukaviček. Teď jak to dostat Petře do Grozného? Snažila jsem se zjistit, kde je, a tak jsem různě telefonovala, až jsem se dotelefonovala na jedno místo a tam mi řekli: ‚Ona je tady.‘ A já jsem řekla: ‚Prosím vás, můžu s ní mluvit?‘ A oni řekli: ‚Samozřejmě,‘ a já jsem řekla: ‚Paní Procházková, já pro vás a pro vaše děti mám věci, jak vám to můžu předat?‘ Ona na to řekla: ‚Já si pro to přijdu.‘ Ona sem přišla a převzala si to. Byly Velikonoce a ona mi přinesla dárky a všechno velice dobře dopadlo. Ona potom odjela a já jsem pletla dál. Teď jsem nevěděla, co mám dělat, komu to předat, když už tam není. Řekli mi: ‚Zkuste Člověka v tísni.‘ Tak jsem tam zavolala a on tam byl Pánek. Já říkám: ‚Prosím vás, pane Pánku, já potřebuju dopravit bednu do Grozného do organizace Berkat paní Procházkové s padesáti páry ponožek pro děti.‘ On řekl: ‚My si pro to přijdeme,‘ a já řekla: ‚Ne, já nebudu čekat, já vám to přivezu sama.‘ Zaplaťpánbu, převzali to a pak mi napsali, že to v pořádku odevzdali. A já jsem potom pletla dál a potom Petra Procházková v jedněch novinách napsala, že o můj domek se bezvadně stará katolická charita. Tak já jsem vždycky nadělala věci, udělala balík a donášela jsem to do Vladislavovy ulice. No, a tak to začalo.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Praha, Hubenov, 07.11.2013

    (audio)
    délka: 08:53:38
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

S sebou si vezmeš jen to, co jsi rozdala

Věra Šormová
Věra Šormová
zdroj: Jan Oulík - Charita ČR

Věra Šormová, dívčím jménem Albrechtová, se narodila 14. února 1920 v Praze do smíšené českopolské rodiny. Od mládí inklinovala ke studiu jazyků, ale kvůli otcově nemoci musela vystudovat obchodní akademii. Začala pracovat ve firmě Ringhoffer Tatra, kde měla na starost administrativu a později překlady. Od roku 1942 nastoupila jako redaktorka v nakladatelství Orbis a později jako tajemnice básníka Františka Halase. Po válce dostala nabídku jít pracovat na československou ambasádu do Londýna, kde byla zaměstnána jako překladatelka. Zde se seznámila se svým budoucím mužem diplomatem Bohumilem Šormou, za nějž se v roce 1946 provdala. Později spolu odjeli služebně do Paříže, kde se jim v roce 1947 narodil syn Tomáš. Téhož roku se vrátili do Prahy. Po únorovém převratu postupně začala perzekuce celé rodiny. Manžela vyhodili ze státní správy a pracoval v různých dělnických profesích, zakotvil jako administrativní pracovník v ČKD. Mezitím se jim narodil syn Štěpán, který však záhy zemřel, a později dcera Tereza. Věra čelila dohledu StB, ale nakonec se jí podařilo uchytit jako tlumočnice a překladatelka technické literatury ve Škodovce a později ve Spojprojektu. Odtud byla v roce 1971 vyhozena kvůli sympatiím s obrodným procesem šedesátých let. Poté se živila příležitostnými překlady a ručními pracemi. Manžel zemřel krátce po listopadu 1989. Druhá rusko-čečenská válka kolem roku 2000 byla pro Věru Šormovou impulzem, aby se soustavně začala věnovat humanitární pomoci. Začala podporovat čečenské sirotky a rodiny vlastnoručně pletenými šálami, čepicemi a dalšími výrobky, které do Čečny dopravovala prostřednictvím Člověka v tísni a Charity ČR. Finančně podporovala na dálku vybrané děti a rodiny a její pomoc se postupně rozšiřovala i na další země a projekty. Mezi nejzásadnější patřila nemocnice v Pákistánu a dále pak domovy důchodců v Moldavsku a postižené děti na Ukrajině. Za svoji obětavou činnost dostala v roce 2010 Cenu Charity ČR. Věra Šormová zemřela 24. února roku 2023 ve věku 103 let.