Jiří Sommer

* 1931  

  • „Povídám, kluci, já se tam jdu podívat. Tak jsem se šoural, byli tam ozbrojený MP a já s kvérem, táhl jsem ho za hlaveň za sebou. Dva jsme tam takhle pomaloučku přišli, oni si nás všimli, podívali se, ale zřejmě nečuli nějakou nedobrost. Rozhlídnu se, co se děje, a najednou tam přistává vojenská dakota, to byl dopravní letoun nejběžnější pro dopravu vojsk, materiálu a všeho možnýho, ale tahle byla zřejmě jinak vyfešákovaná. Přirolovali téměř až k nám, poblíž té skupiny, kde byli MP. A oni hned všichni šli k tomu, z toho vyšli dva oficíři. První vyšel v brigadýrce člověk, kterého už jsme tehdy od vidění znali, protože byl ve všech novinách a už za Němců byl ukazovaný, generál Eisenhower. Američani říkali generál Ike. Vrchní velitel spojených vojsk na západě. To snad není možný, ale musel to být on. No a druhej byl zřejmě nějaký jeho příkazník, spojka nebo cokoliv s kufírkem na papírky, a sunuli se tam k nám, ke skupině MP a vojáků. A buď tam došli nebo ještě nedošli a od města přijel velký osobní vůz, zeleně nastříkaný s emblémy k tomu. On prohodil pár slov s vojákama a hned ti dva vlezli do auta a odjeli do města. A já se toho jednoho vojáka ptám: ,Generál Eisenhower?‘ – ,Yes, it’s general Ike.‘ I to jsme věděli, že se mu tak říká. Všichni Američani tam zůstali, tak jsme se trochu starali o ty letadla, ale dávali jsme pozor, co se tam bude dít. Tak dvě hodiny to trvalo a to auto s oficírama přijelo zpátky. Vystoupili, auto odjelo a oni dva normálně šli mezi ty vojáky. Tak, jak my se tady bavíme, ale tady většinu času mluvím já, ale tam to byl takový hovor více lidí dohromady, takový kroužek. My dva tam stojíme u toho nevinně a nikdo si nás nevšímá. Tak dvacet minut to mohlo trvat, pak se příkazník podívá na hodinky a něco řekl Eisenhowerovi, on se taky podíval a pokýval. A dál bylo vidět, že se loučí a chystali se k odjezdu. Než šli k letadlu, Eisenhower obešel celý ten kroužek, 10 až 15 vojáků tam mohlo být a dva až tři MP navíc a každýmu podal ruku, včetně nás. No my jsme si jen hodili pušky do levý ruky za zády, kdybychom ji zvedli, tak se o nás asi staraj. I mně podal ruku a odjeli.“

  • „To, že dneska, první léto po skončení rudé éry, po nás šéf pionýrů žadoní, abychom mu nechali kus tábora, to je něco, z čeho musíme mít radost, ne škodolibost, ale takovou tu hrdost. Věřte nebo ne, ale já jsem to prosadil. Hned ten večer jsme to omezili, dostanou stožár, dostanou ohniště, dostanou bránu, ale nikde nebudou skautské emblémy. Všechno jim dáme, budeme chtít, aby všude napsali, že měli půjčený náš tábor. Dva dny před skončením tábora mi psali, že litují, ale nesehnali dost lidí, sehnali asi 11 lidí včetně dětí a v 11 lidech nebudou dělat tábor. To byla další satisfakce.“

  • Celé nahrávky
  • 3

    Nový Bor, 13.11.2011

    (audio)
    délka: 02:04:46
    nahrávka pořízena v rámci projektu Skautské století
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Kdo do sebe ty ideje a ty pravdy dostane, tak se z něj už lump nemůže stát

tabor_sekerkovy_loucky_1969_2.jpg (historic)
Jiří Sommer
zdroj: dobová-Sekerkovy Loučky

Jiří Sommer se narodil 24. prosince 1931 v Plzni. Jeho tatínek byl četníkem a toto povolání vykonával i za 2. světové války pod dohledem německých vojáků. V šesti letech začal Jiří chodit do vlčat a získal zde svou první přezdívku Šluky. Šestého května 1945 po osvobození Plzně americkými vojáky pomáhal udržet ve městě kázeň a pořádek. Bylo mu teprve čtrnáct let, ale hned první den musel odvádět italské zajatce do nemocnice a druhý den dokonce vyfasoval pušku a šel ještě s dalšími chlapci hlídat plzeňské letiště. Tento úkol byl pro br. Sommera osudový. Při plnění úkolu na plzeňském letišti viděl generála Eisenhowera, vyfotil si ho, a dokonce si s ním potřásl rukou. Po válce se jeho rodina přestěhovala do sudetského města Nýřany. V Nýřanech br. Sommer skautoval další dva roky. Po dokončení základní školy (osmé třídy) odjel do Karlových Varů a pracoval tam jako pomocný dělník. V době komunistického režimu bydlel v Doksech a pracoval jako dělník v uranových dolech ve Stráži pod Ralskem, protože ze všech ostatních zaměstnání byl vyhozen. Po pádu komunismu začal vést vlčata v Novém Boru, vedl několik táborů a ve vyšším věku se s br. Vikim a br. Šedým vlkem starali o chod střediska. Byl delegátem oldskautů na 5. skautském sněmu. Jako reakci na tento sněm napsal dopis a poslal ho do Kmenových novin oldskautů, dopis kritizoval stav tehdejšího náčelnictva. Bratr Sommer dostal během svých skautských let přezdívku Sum.