PhDr. Olga Soldanová

„Potom mám vzpomínku, že můj otec Fedor Soldan chtěl uspořádat výstavu obrazů Františka Vojáčka, vybíral obrazy a vzal mě k tomu, my jsme dělali všechno spolu. A vybíral obrazy k rámování. A mezi těmi obrazy byl taky jeden akt a ten byl takhle diagonálně odshora dolů rozříznutý břitvou. Já jsem říkala: ,Tati, co to znamená?‘ A tatínek mi vypravoval jako pětiletému dítěti, že to rozřízli Němci, když zatýkali Františka a Olgu Vojáčkovy. A já jsem se hrozně divila v těch pěti letech, jak může někdo takovýmhle způsobem zničit obraz. Tak jsem si říkala v duchu, že ti nacisti byli přece jenom hrozně zrůdný, že ty jejich myšlenky byly někde mimo normální kulturní svět.“

„Na jaře 1945 většinu vězeňkyň hnali pochodem smrti, chtěli je evakuovat z tábora. A tetičce a několika českým spoluvězeňkyním se podařilo uprchnout. Šly nevlídnou jarní krajinou, ale schovaly se ve stodole a probudily je paprsky slunce, tak se dívaly a tetička mi říkala, že to byl nejkrásnější východ slunce, který kdy v životě viděla. Protože byly částečně na svobodě. A pak se zase vrátily do té stodoly a teď uslyšely před stodolou ruštinu, tak zase vyběhly ven a vítaly se s rudoarmějci a ti jim dali slušnější oblečení. A tetička a ještě několik žen spravovala uniformy Rudé armádě, a proto se vrátila do Prahy až se zpožděním. A všichni lidi, co byli ohlášení, tak už se vraceli. A můj otec ji hledal na Červeném kříži, ale oni nic nevěděli, ale nakonec se tetička vrátila.“