„(Přišel jeden z obecního úřadu a jeden) od policie. Sebrali mě a odvezli do Bukové. To je u Bernartic. Do nějaké rodiny, kde jsem se měla postarat o děcka. Bylo mně šestnáct roků. Mohla jsem jít napřed dom sebrat si nějaké věci. Já jsem bydlela tady v Bílé Vodě u jedné rodiny, protože tenkrát tady autobusy nejezdily, tak jsem tady přes ten týden u nich bydlela. Sebrala jsem si těch pár věcí, co jsem tady měla, a zavezli mě do Hoštic. Tam jsem si mohla ještě něco vzít a říct rodičům, že mě odvezli. Ale nikdo nevěděl kam. Ani rodiče, ani já jsem nevěděla, kam půjdu. Tak mě odvezli. Byl to takový statek. Byla tam i pila a tam jsem měla dělat v domácnosti. A paní, ta čekala miminko. Tak jsem se starala o ty starší děcka. Už chodily do školy. Měla jsem je ráno vypravit do školy, udělat jim snídani a tak dál.“
„Přišli nám říct, že za 24 hodin musíme být nachystaní a půjdeme pryč. Tak jsme si nachystali všechny naše věci a přijelo auto a odvezlo nás na nádraží do Javorníku. A tam nás odvezli do Bedihoště. Jeli jsme tam dva dny tím nákladním vlakem i s dobytkem. I my děti jsme byly v jednom vagonu. Sestra měla ty děcka. Ty dvojčata. Tak jsme tam byli všichni. I kozy, všechno. A ještě jsme nebyli vystěhovaní a už tam přišli na ten barák a už tam chtěli drancovat. Jak jsme bydleli v tom baráku v Hošticích.“
„Tady jsme zažili, jak to zbourali. To už jsme byli tady. Bylo to kolem šedesátého roku nebo jednašedesátého. Zbourali tady na kopci ten barák. A jak ho vyhodili do vzduchu, tak nám všechny kameny lítaly na střechu. Moc tady bylo zbouranýho.“
„Napřed jsme přišli na nádraží do Prostějova. A ti kluci, co tam byli taky odsunutí kolem toho Prostějova. Němci v mých rokách. My jsme jim napsali, že tam přijedeme, a to už na nás čekali. A přijel tam traktorem ten pacholek z toho statku. Ti kluci nám tam pomáhali nakládat a vezli nás na ten dvůr, kde jsme měli pracovat. A dostali jsme takovou místnost, která nebyla ani tak velká jako tady ta kuchyň a tam jsme spali. Tam byly jenom takový kamna. Ale horší jak tady tyto a v prostředku byl darling, co pumpoval vodu pro dobytek do chléva pro krávy. Tam jsme přebývali. Já se sestrou jsme ležely na zemi. Tatínek s maminkou tam měli postel. A tam jsme byli asi víc než rok. Potom nám slibovali, že nám dají nějaké bydlení. A on tam měl nějakej výměnek přes barák. Ty baráky tam byly všechny v jedné řadě. Přes ten barák tam bydlela maminka toho sedláka a tam byl nějaký chlív a z toho chléva nám udělali dvě místnosti. Kuchyň a ložnici. Tak jsme potom asi za ten rok nebo rok a půl šli tam a tam jsme bydleli.“
Hedvika Smržová, za svobodna Hedvika Salomon, se narodila v roce 1930 v Horních Hošticích (Ober-Gostitz) na Jesenicku. Oba její rodiče byli německé národnosti a stejně jako její předci pocházeli z kraje kolem Javorníku (Jauernig) ležícího pod Rychlebskými horami. V oblasti, kde až na výjimky do roku 1945 žili obyvatelé německé národnosti, kteří byli v roce 1946 odsunuti do Německa. Rodná obec pamětnice i celý kraj již nikdy nebyl dosídlen do předválečného stavu. Mnoho obcí a osad zůstalo zcela pustých a v šedesátých letech byly zbourány. Rodina Salomonova do odsunu zařazena nebyla a zůstala v Horních Hošticích. V roce 1948 byli ale vystěhováni do Bedihoště na Prostějovsku, kde ve velmi těžkých podmínkách bydleli a pracovali na statku až do roku 1950, kdy se mohli vrátit do rodného kraje. Jejich dům byl ale obsazen, a tak dostali usedlost v Bílé Vodě, kde pamětnice se svým manželem žije i dnes. Hedvika Smržová zemřela 23. srpna 2019.
Hrdinové 20. století odcházejí. Nesmíme zapomenout. Dokumentujeme a vyprávíme jejich příběhy. Záleží vám na odkazu minulých generací, na občanských postojích, demokracii a vzdělávání? Pomozte nám!
