Jan Sladký

* 1944

  • „Protože ti Poláci tam nechtěli ten přechod pustit. Za žádnou cenu nechtěli ten přechod. Protože tam to jde jeden a půl kilometru přes Německo. Tam dokonce i Němci tenkrát, to ještě byly marky, za tři sta tisíc marek postavili asfaltku až na naše hranice, ale ti Poláci to prostě nechtěli. Jezdilo se do Jelení Gory, kdepak, nic. Protože se furt jednalo, a když tam přijel Jacek Baluch, ten velvyslanec, tak už jsme na něj hodně tlačili. Říkali jsme, že teď už politici skončili a jednají státní úředníci. To bylo nějaké celní pásmo a takovéhle. Tak říkáme: ‚Bonn jedná, Praha jedná, a Varšava nic.‘ On říkal: ‚My nejsme byrokrati.‘ Tenkrát se nějak Klaus se Suchockou sešli někde v Budapešti, a to říkal: ‚Předali si dopis a na základě něj já to sem přijedu osobně otevřít.‘ A asi deset nebo čtrnáct dní předem přijel starosta ze Žitavy, že má zprávy, že to Poláci neotevřou, ten přechod. Že to skutečně neotevřou. Tak jsme se sbalili se starostou a jeli na velvyslanectví do Prahy. Tam jsme pana velvyslance honili, on před námi utekl, takže jsme nevyjednali vůbec nic. Takže jsme jeli zpátky a skutečně to mělo být druhého nebo třetího října. K oslavě sloučení Německa že to otevřeme. Takže jsme to slavnostně neotevřeli, samozřejmě. Na naší straně bylo asi tisíc pět set lidí, slavnostní kapela a všechno a na polské straně jednotka rychlého nasazení, oni to mají jako zelené barety. Na půl kilometru nepustili nikoho k těm hranicím. Takže se to neprosadilo. Pak oni milostivě otevřeli nás a Porajów, v listopadu. A v prosinci otevřeli Porajów až, Německo potom. Skutečně pak pod tím tlakem to otevřít museli. Jednání byla velice nepříjemná. My jsme nevěděli, proč to nechtějí otevřít. My jsme se tady jednou obětovali, protože s nimi nemůžete pít. Na to nemáte šanci, oni to umějí. Tak jsme šli za doktorkou a říkali jsme, že je musíme ožrat a dozvědět se, proč oni nechtějí, vždyť je to takový apendix, tak proč to nechtějí otevřít. Ona nám něco dala, je fakt, že jsme druhý den nešli ani jeden do práce, jak nám bylo blbě, ale vyhráli jsme nad nimi, takže jsme se dověděli, že oni vlastně mají strach, že by přišli o Štětín. Že by všechno jezdilo na Hamburk. To nás nenapadlo.“

  • „My jsme v ten den, kdy byl ten masakr na Národní třídě, hráli od Voskovce a Wericha hru Pěst na oko. A to vím, protože jsem to režíroval a dělali jsme si legraci z obušků. Asi v devět večer, když jsem si to tak probíral... A to jsme netušili, co se na té Národní třídě děje. Vím, že jedna kolegyně si po tom představení šla pro něco domů. Protože pak bylo hodnocení a tak dále. A přišla a její manžel se jmenuje Zdeněk, a říkala: ‚Zdeněk poslouchal Svobodnou Evropu a v Praze je nějaký velký průser.‘ Což jsme říkali, že dobrý. A druhý den tam hrál nějaký soubor z Liberce, takoví študáci, který vedl režisér libereckého divadla, a ten přišel a on v tom masakru byl. On tam nejdřív mluvil, co se v té Praze dělo, jak je tam lisovali, že on utekl nějakou prasklou výlohou. Byl plný emocí. My jsme říkali: ‚No to ho musí zavřít. Ten se snad zbláznil.‘ Takže to byl opravdu přímý účastník na té Národní třídě, byl slisovaný a říkal, že byl rád, že odtamtud zdrhnul. Takže jsme tam měli tyhle informace. Potom tam začal šum, protože jsme měli porotu a jedním z členů poroty byl doktor Sokol – bývalý ředitel Ypsilonky a Naivního divadla. A ty už tam začaly, telefonáty, a začali domlouvat tu stávku. To my jsme nevěděli a vím, že když se s námi loučil, říkal: ‚Tak nám hodně držte palce.‘ A to my jsme nevěděli čemu. Oni už věděli, že půjdou do stávky.“

  • „Tak to si pamatuji úplně přesně, protože v Hrádku přešli už v půl jedenácté večer 20. srpna. To byl první přechod vojsk vůbec do naší republiky. Vím, že večer dávali v televizi [film] 'Řeka čaruje' a jak jsme byli na hranicích, tak vedle jsme říkali: ‚Hergot, oni tam jezdí kombajny, že to tak hučelo v Německu. Oni ještě sekají v noci.‘ A to se ty tanky stahovaly už ke hranici. Potom najednou slyším – protože nade mnou bydlel ředitel fabriky –, jak mu tam ujelo rádio a slyšel jsem, že nás napadla Varšavská smlouva. Tak jsme taky pustili rádio a začali jsme se budit, protože jsme bydleli v tu dobu v paneláku. Pak jsme usnuli a ráno jsem si myslel, že se mi to zdálo. Teď jsem se vzbudil a už létaly ty těžké bombardéry přes Hrádek. Tak jsme přijeli do té fabriky a nedělalo se samozřejmě a udělala se schůze, že chlapi zůstanou ve fabrice přes 24 hodin a tak dále. Ale nic nebylo, že by se někdo do té fabriky dobýval. Řekli jsme si, že proti tomu musíme něco dělat. Tak se začaly tisknout takové ty letáky, zavařovalo se to a házelo se to do Nisy, protože to teklo do Německa, aby věděli, co se děje. Pak jsme – a to jsme byli asi hodně hloupí – natahovali na závoru, ať táhnou někam. V ruštině a polštině, protože to byly hranice s Polskem, tam nebylo hned Německo. Oni na nás koukali přes samopal. To jsme viděli, jak na nás koukají přes ty samopaly v domnění, že kdyby začali střílet, tak skočíme do příkopu, jenže ta kulka je rychlejší než zvuk. Dneska člověk ví. Takže jsme s tím měli tyhle věci a to nám potom taky sečetli, když byla normalizace. Oni si dobře pamatovali, co kdo dělal. Tak jsme se snažili takhle, ale bylo to stejně k ničemu. A ještě, co jsem měl informaci, nevím, jestli je to pravda. V Žitavě měl být připravený obrněný vlak. V Hrádku se těžil písek stavební, který se vozil po celé republice. Takže tam mělo být připraveno osm vagonů, který jeden má dvacet tun, protože do toho Německa je to z kopce. Kdyby ten vlak jel, tak by to odbrzdili a pustili by to proti tomu vlaku. Ale možná je to fáma, ale slyšel jsem to takhle.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    ED Liberec, 03.10.2023

    (audio)
    délka: 01:15:19
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy regionu - Liberecký kraj
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Po Nise jsme do Německa posílali v lahvích protiokupační letáky

Jan Sladký, 1961
Jan Sladký, 1961
zdroj: Archiv pamětníka

Jan Sladký se narodil 19. května 1944 v Liberci. Rodina žila v Hrádku nad Nisou, malém městě na česko-polsko-německém trojmezí. Maminka Emma Sladká byla česká Vídeňačka, která přišla o otce v první světové válce a záhy nato i o matku. Vyrůstala proto po sirotčincích a vyučila se tkadlenou. S Janovým tatínkem Josefem Sladkým se potkala, když nastoupila do služby v Bílém Kostele poblíž Hrádku nad Nisou. Když Němci zabrali v roce 1938 oblasti Sudet, kam Hrádek nad Nisou spadal, rozhodli se rodiče Jana Sladkého odejít do vnitrozemí. Protože je tam ale nepřijali vstřícně, raději se vrátili a druhou světovou válku prožili v Sudetech. Jan Sladký se stal svědkem vůbec prvního přechodu invazních vojsk Varšavské smlouvy přes československou hranici v předvečer 21. srpna 1968. Po této zkušenosti se podílel na posílání letáků v zavařených lahvích po řece Nise do Německa a na vyvěšování protiokupačních transparentů. Celý život se věnoval boxu, což mu pomohlo i při vojenské službě. Hrál a režíroval ochotnické divadlo a v roce 1989 stál u založení Občanského fóra v Hrádku nad Nisou. Stal se tajemníkem městského úřadu, kde jednali například o zřízení hraničního přechodu na česko-polsko-německém trojmezí. V roce 2023 žil v Hrádku nad Nisou. Pamětníka jsme mohli natočit díky podpoře z města Hrádek nad Nisou.