Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Jan Sladký (* 1944)

Po Nise jsme do Německa posílali v lahvích protiokupační letáky

  • narodil se 19. května 1944 v Liberci

  • otec Josef Sladký byl v 50. letech vězněn za domnělý podvod ve skladu obilí

  • matka Emma Sladká, česká Vídeňačka, vyrůstala jako sirotek

  • bratr matky Emmy Ondřej Langer ukrýval v roce 1942 v Praze jednoho z parašutistů

  • vyučil se elektrikářem a revizním technikem

  • aktivně a úspěšně boxoval

  • v roce 1968 byl svědkem invaze vojsk Varšavské smlouvy do Československa v Hrádku nad Nisou

  • v roce 1968 se podílel na posílání protiokupačních letáků do Německa

  • hrál a režíroval ochotnické divadlo

  • v roce 1989 aktivně vystupoval během sametové revoluce v Hrádku nad Nisou

  • byl u založení Občanského fóra v Hrádku nad Nisou

  • stal se tajemníkem městského úřadu v Hrádku nad Nisou

  • v době natáčení rozhovoru v roce 2023 žil v Hrádku nad Nisou

V pohraničním Hrádku nad Nisou se první tanky okupačních vojsk Varšavské smlouvy objevily už 20. srpna 1968 v půl jedenácté večer. Jan Sladký vzpomíná, že v televizi zrovna vysílali film režiséra Václava Kršky ‚Řeka čaruje‘ a hukot z polí v okolí německé Žitavy dával za vinu kombajnům. Pravdou ale bylo, že se k československým hranicím stahovaly tanky sovětské armády, prvního vojska, které přes hranici přešlo.

„Řekli jsme si, že s tím musíme něco dělat. Tak jsme začali tisknout letáky v němčině a zavařovat je do lahví, které jsme házeli do Nisy tekoucí do Německa, aby tam lidé věděli, co se děje. Natahovali jsme transparent na závoru v ruštině a polštině, ať táhnou někam. Oni na nás koukali přes samopaly,“ vzpomíná Jan Sladký. Za distribuci letáků mu v následujících letech zakázali komunisté pracovat v administrativních funkcích.

Hrádečtí si byli vědomi toho, že železniční trať do Žitavy je z kopce a připravili několik vagonů naplněných pískem z nedaleké pískovny. Kdyby se dal do pohybu obrněný vojenský vlak z Žitavy, byli připraveni proti němu těžké vagony odbrzdit. K tomu nakonec ale nedošlo.

Okupační vojska, která vtrhla do Československa, aby potlačila snahy o obnovu demokracie a svobody, zastavila nejprve u hradu Grabštejn nedaleko Hrádku nad Nisou. Sídlila tam československá armáda. Jelikož se však tamní posádka nevzdala, pokračovalo invazní vojsko dál a z Grabštejna odešla ještě před půlnocí 20. srpna 1968 do Prahy vůbec první zpráva o napadení Československa.

Vlajky s hákovými kříži visely všude

Jan Sladký přišel na svět v liberecké porodnici 19. května 1944. Rodina však žila v Hrádku nad Nisou, v malém příhraničním městě na česko-polsko-německém trojmezí. Tatínek Josef Sladký pocházel z Dolní Suché, kde se v roce 1907 narodil a později také vyučil malířem. Svou ženu Emmu, Janovu maminku, potkal v Bílém Kostele.

Pocházela z Vídně a vyučila se tkadlenou. Ale jako česká Vídeňačka měla české občanství. Klidné rodinné zázemí ve Vídni nezažila. Její otec padl v první světové válce a matka se jejího konce také nedožila. „Maminka vyrůstala po sirotčincích a později chodila sloužit. Dostala se až do Bílého Kostela, kde se poznala s mým otcem a kde se vzali,“ říká Jan Sladký.

Před začátkem druhé světové války, v květnu roku 1938, vyhlásila československá vláda částečnou mobilizaci na obranu republiky před nacistickým Německem. Tatínek Jana Sladkého Josef musel nastoupit k vojenské službě a nasadili ho do jednoho z řopíků (lehké opevnění) rozesetých v okolí Hrádku nad Nisou. Po podepsání mnichovské dohody 30. září 1938 se však z řopíků vojáci stáhli. Maminka Emma tehdy říkala: „Opustíme Sudety. Vlajky s hákovým křížem visí všude. Je jich tolik, že bychom si do nich mohli utírat nos.“

Jako děti jsme si hráli s odstřižky potravinových lístků

Odešli do vnitrozemí, konkrétně do Dnebohu u Mnichova Hradiště. Nastoupili jako pomocná síla ve statku, ale nálepka ‚obyvatel ze Sudet‘ je provázela hned od začátku. Zjistili, že mohou pracovat jen za chleba se sádlem a po čase se proto vrátili do Hrádku nad Nisou. Prožili tak druhou světovou válku mezi Němci, kteří se k nim nakonec chovali lépe než Češi ve vnitrozemí. Maminka Emma nastoupila k práci tkadleny v Liebiegově textilce v Liberci a jak sama říkala, byli mezi Němci i dobří lidé.

Po osvobození Hrádku nad Nisou v roce 1945 si tatínek Josef otevřel malířskou živnost, o kterou ale hned v roce 1948 přišel, když komunisté začali potírat soukromé podnikání. „Pamatuji si, že jídlo bylo na lístky a oblékání na body. Jako malé děti jsme si s těmi odstřižky z lístků hráli na obchod,“ vzpomíná Josef Sladký.

Gestapo na zámek u podlahy nepřišlo. Jinak bychom tu nebyli

Maminka Emma Sladká měla tři sourozence, dva bratry a sestru. Jeden z bratrů po sňatku s Němkou musel během druhé světové války narukovat do německé armády a zmínky o něm končí v době bitvy u Stalingradu na přelomu let 1942 a 1943. Sestra se pak v Brně dostala do nuceného odsunu a druhý bratr Ondřej Langer bojoval při Pražském povstání v květnu 1945. Ještě předtím ale ukrýval v Praze jednoho z parašutistů zapletených do úspěšné diverzní akce, na jejímž konci stál atentát na zastupujícího říšského protektora Reinharda Heydricha.

„Rodiče mi to dlouho neřekli,“ vypráví Jan Sladký. „Báli se, jestli se to neotočí a nedojde ke mstě. Pak mi to ale strýček sám vyprávěl. Vyprávěl o kole, tašce a klíčích, které byly jeho. Gestapo pak všechny klíče zkoušelo, ale on měl dva zámky a jeden z nich až u podlahy, na který nepřišli. Jinak bychom tady asi nebyli.“

Rodiče mluvili doma o politice jinak, než nás učili ve škole

Po konci druhé světové války uzavřeli v Hrádku nad Nisou hranice. Začal tam sloužit pohraniční oddíl a vytvořili ochranné pásmo, 400 metrů široký pás, kam se nesmělo. „V padesátých letech nám do hlavy rvali ve škole nějaký politický směr. Doma na to ale měli rodiče jiný názor a já měl jako malý chvílemi pocit, že si snad přejí válku. Nechápal jsem, proč mluví o politice úplně jinak než ve škole,“ říká Jan Sladký.

Vystřízlivěl ale po tatínkově uvěznění na půl roku za domnělý podvod ve skladu obilí. Stal se tak ve škole žákem ‚druhé kategorie‘. Zažil domovní prohlídku, kdy jim dva velcí chlapi probrali domácnost a jak sám říká, byl z toho jako devítiletý chlapec dosti vykulený.

Když jsem viděl opilce v komisi, vrátil jsem knížku KSČ

Po absolvování základní školy šel Jan Sladký studovat jedenáctiletku. Poté měl v plánu vysokou školu v Liberci, ale kamenem úrazu se stala zkouška z marxismu-leninismu, kterou neudělal. Vyučil se proto elektrikářem a poté ještě revizním technikem elektrických zařízení a v této funkci zůstal po celý život. Od mládí se věnoval boxu a nebyl pro něj tím pádem problém ani pobyt na vojně.

Narukoval jako radista do Pardubic, kde dostával třikrát týdně vycházky na pravidelné tréninky a tvrdý vojenský výcvik považoval za dobrou sportovní průpravu. Po vojně, na podzim roku 1965, nastoupil na post elektrikáře v podniku SVA (Státní výrobna autodílů), později Praga, v srpnu 1966 se oženil a v únoru 1967 se mu narodila dcera.

V roce 1968 prošel krátkou epizodou členství v komunistické straně, kam v nastalé euforii pražského jara vstoupil, aby po invazi vojsk Varšavské smlouvy 21. srpna 1968 zase vystoupil. „Když jsem přišel v roce 1969 na prověrky ke komisi a viděl jsem opilce, kteří mě měli prověřovat, položil jsem na stůl členskou knížku a řekl, že se nenechám urážet a odešel jsem. Nebyl jsem vyškrtnut, ale vyloučen,“ říká Jan Sladký.

Hráli jsme Pěst na oko a na Národní zatím masakrovali studenty

V roce 1989 pracoval Jan Sladký v Liberci v Montážních závodech jako revizní technik. Tam ho také zastihla generální stávka s hereckou delegací, konkrétně Zuzany Bydžovské a Jana Přeučila. Když se vrátil do Hrádku nad Nisou, vytáhli ho na tribunu, aby řekl, jak to v Liberci probíhalo. Tím se dostal do povědomí a nabídli mu pozici tajemníka městského úřadu, na které pak působil dalších 15 let.

Samotný den 17. listopadu 1989 ale prožil na jevišti divadla: „Hráli jsme s ochotníky hru od Voskovce a Wericha Pěst na oko a někdy kolem deváté hodiny večer jsme si právě dělali legraci z obušků. Zrovna v době, kdy na Národní třídě probíhal masakr. Jedna kolegyně si pro něco odešla domů, kde její manžel poslouchal Svobodnou Evropu, a tak jsme se to dozvěděli.“

Na české straně byla kapela, na polské zelené barety

V Hrádku nad Nisou založili v roce 1989 Občanské fórum. První velká jednání nového zastupitelstva směřovala ke zřízení hraničního přechodu. Polská strana byla důrazně proti. Němci postavili za 300 tisíc marek silnici až ke hranicím, ale Poláci to stále nechtěli.

„Na naší straně bylo asi tisíc lidí a slavnostní kapela a na polské straně zelené barety, jednotka rychlého nasazení, a na půl kilometru nepustili k hranicím nikoho. Pod velkým tlakem ale nakonec podlehli a v listopadu roku 1993 přechod otevřeli. Jednou jsme se obětovali a s polskou delegací se opili, abychom zjistili, že se Poláci báli ztráty dopravy na Štětín, kdy by vše začalo jezdit směrem na Hamburk. To nás nenapadlo,“ vzpomíná Jan Sladký.

I v důchodu zůstal věrný hraní a režírování ochotnického divadla se souborem Vojan. V době rozhovoru v roce 2023 žil v Hrádku nad Nisou.

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Příběhy regionu - Liberecký kraj

  • Příbeh pamětníka v rámci projektu Příběhy regionu - Liberecký kraj (Pavel Kořínek)