Michal Skiba

* 1919  

  • „No, ven jsme mohli jít, že ano, a já… Bylo to v lese, tak jsme nějaký dříví nasbírali, tak jsem udělal oheň v té zemljance. Na konci zemljanky. A pryčny jsem si udělal, abych aspoň nezmrzl tam. A když potom to kouřilo, protože ten kouř neměl kudy unikat, neměl žádnej tah atd., tak mě bolely oči. A já jsem se lekl, že oslepnu. Tak jsem se zvedl a pomalu už jsem nemohl chodit, tak jsem si vzal dva klacky a snažil jsem se dostat ven. Vyšel jsem ven, teď jsem se nemohl podívat na sníh, na to světlo, hned mi oči zalily slzy, a teď jsem si říkal – je zle, oslepnu. No, pomalu, pomalu nějak se to zlepšilo, tak jsem šel dál. Teďka vidím – tam vojáci sovětští, něco tam dělali, tak jsem přišel k nim pomalinku a začal jsem k nim rusky mluvit. A důstojník mezi nima byl, co to bylo za šarže, nevím, on říká: ‚Kto ty takoj?‘ No a já jsem mu říkal: ‚Já jsem Čechoslovák. Odtamtuď a odtamtuď. Nás Maďaři okupovali, poslali mě do pracovního tábora, šel jsem na frontu a přišel jsem k vám.‘ ‚A kakije jazyky ty znaješ?‘ A já jsem mu řekl: ‚Tak ovládám trochu rusky,‘ obstojně rusky jsem ovládal, maďarsky atd. ‚Ty u nas buděš rabotať perevodčikom.‘“

  • „A jak jídlo, zásobování... Tak já jsem říkal: první den, kdy jsme tam přišli, tak jsme dostali kousek slaný ryby. Víc nic, no. Potom tam zřídili kuchyň. Na kůlech udělali takovou střechu, byly vykopaný takový jámy, tam byly kotle. Dali do těchto jam kotle, že ano, a přivezli brambory. A to drobný jako vlašský ořechy a špinavý, nevypraný, zmrzlý to jako štěrk vypadalo. Nacpali to do těch kotlů a nasypali tam sněhu, to se roztálo a uvařilo. Když se to uvařilo, to strašně smrdělo. A ještě trochu otrub do toho dali. A to lidem dávali jíst. No, víc nic, dávali to lidem jíst, no. Teďka když tam ty ženský chodily to sepisovat, tak když přivedli nějaký zajatce nebo někoho, tak vždycky prováděli osobní prohlídky. A všechno odebírali – žiletky, nože, prsteny, prostě všecko. Tak mě brali s sebou, abych šel s nima dělat ty prohlídky. Dali mi takový pytel a to, co odebírali, dávali do pytle. Zlato, všecko možný, co od lidí posbírali. Stalo se taky i to, že když nemohli prsten z prstu stáhnout, tak usekli prst. Hotovo. Nikdo se o to nestaral. No tak já jsem to přinesl, já jsem těm holkám dával něco. A ony nosily cukr, chleba a čaj. A my jsme si to uvařili tam a já jsem takovýmto způsobem přežil. Jinak v těch zemljankách – několik těch zemljanek bylo a v každej zemljance 50 lidí. A v každej zemljance byl ustanovenej vedoucí. A každý ráno šli hlásit, kolik mrtvých. Tak jsem počítal a psali jsme také 150, 180 až 200 mrtvých denně. Teď to někam nosili, ale kam, to jsem nevěděl. Tak jsem pomalu šel a tam byly vykopaný dvě obrovské jámy. Obrovské jámy. To všecko jako dříví házeli do těch jam. Nikdo to nepřikryl. Bylo to v zimě, tak to se nepřikrývalo. A tam to nechávali. Teďka jednou přišlo, že mají odpravit určitý počet jako transport na Ural na práci. Tak mě vzali s sebou sovětští vojáci, abych šel do těch zemljanek je vyzvat, aby vyšli ven. Tak jsem šel. A já jsem se nakazil tyfusem, protože tam řádil tyfus, tam to umíralo všecko. Tak jsem měl tyfus. A já jsem nikdy tyfus neměl a nevěděl jsem, co to je. Akorát jsem měl velký horečky.“

  • „Já jsem původně měl zůstat u armády. Dělal jsem toho důstojníka, ale tenkrát v pětačtyřicátém roce byla tendence taková, že byla uzavřena Organizace spojených národů, že armáda nebude potřeba, že armáda se bude rozpouštět atd. A já jsem si chtěl zajistit nějakou existenci pochopitelně. Povídám, armáda se rozpustí a já nic neumím, nic neumím. No tak co dál, jak to bude. Tak jsem se přihlásil ke Sboru národní bezpečnosti. No já jsem byl přijatej, jo. Na Slovensku jsem nechtěl zůstat, já jsem měl trochu… Já to řeknu rovnou: neměl jsem úplnou důvěru ke všem Slovákům. Ti, co byli s námi, byli dobří, pomohli, ale hodně, hodně bylo takových, kteří byli proti nám. Kteří nás, jak už jsem říkal, označovali za sovětský bandity atd. No tak z těch důvodů jsem nechtěl zůstat na Slovensku, tak jsem šel do Čech, udělal jsem si školu a taky maturoval jsem tady v Čechách.“

  • „Oni o nás nevěděli, že jsme tam. Ale psi větřili a začali jako kňučet a štěkat směrem tam. A oni začali slovensky volat – byli mezi nimi Slováci, byli to Slováci i Němci: ‚Tak chlapci, nebojte se, nič se vám nestane, pojďte,‘ a několikrát to opakovali. A my ticho, ticho jsme tam byli. Teď když my jsme se neozývali ani jsme nešli k nim, tak udělali rojnice, roztáhli se a začali postupovat do lesa. No když postupovali… No my jsme začali pálit z toho lesa. Tak my jsme nějaký zabili, zastřelili. Kolik, to nevím, protože tam na to místo jsme se neodvážili jít, abysme viděli a podobně, protože tam tanky jely do určitého místa, pokud mohly, a když pak nemohly, tak tam zůstaly jako stát, ale ti vojáci tam byli. Tak potom jsme věděli, že tam bude zle, tak z toho místa jsme se stáhli k večeru. Když jsme se stáhli z toho večera... A ten kapitán měl s sebou ženskú – Nina se jmenovala, nevím, jestli vojákem taky byla nebo nebyla, co to bylo za ženskú, to nevím – a ta se mu ztratila a on volal: ‚Nina, Nina!‘ Teď Němci slyšeli podle hlasu a začali miny tam posílat, minomety začaly. Tak jsme říkali, nedá se nic dělat, my během noci odsud musíme pryč. Protože ráno udělají čistku toho lesa, obklíčí a pochytají nás.“

  • „Z Podkarpatské Rusi velká část mladých lidí utekla do Sovětského svazu tehdy, když Sověti obsadili Halič. Protože [Rusko a Podkarpatská Rus] hraničily, tak to uteklo. Teďka když se organizovala československá armáda, tak oni ty naši styční důstojníci k tomu určení zjišťovali, kde se nachází, v kterých lágrech. Oni to tajili ani nepouštěli. Nás pětina se z lágru dostala, pětina! A co bych ještě chtěl říct: nejsem spokojený s nynější naší politikou. A zejména se Senátem. Podívejte se, teď vyšel nebo měl vyjít schválenej zákon a měl být uznanej Beneš jako účastník odboje a jako zasloužilý. A já říkám tolik: nebýt Beneše, nikdy bysme se odtud nedostali. Nikdy. A já nevím, co jsou to za politiky v Senátu, že oni to zamítli. Parlament to schválil, že bude uznán on a jeho zásluhy, a ty to zamítli. Pro nás Beneš byl nejdražší!“

  • Celé nahrávky
  • 6

    Lovosice, 17.06.2004

    (audio)
    délka: 01:55:30
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

„Skrývali jsme se v lese. Někdy jsme se báli promluvit i na slovenské civilisty, nevěděli jsme, kdo jaký je. Někdy jsme neměli co jíst, pak jsme i kůru z břízy vařili, abychom přežili.“

Michal Skiba v roce 1944
Michal Skiba v roce 1944
zdroj: archiv pamětníka

Michal Skiba se narodil v roce 1919 na Podkarpatské Rusi. 1. 8. 1941 byl odveden do maďarské armády, nikoliv však do bojových jednotek, ale do ženijní pracovní roty. Pracoval v Maďarsku, od listopadu 1941 v Sovětském svazu. Ve Voroněžské oblasti (rajonu Buďonnyj) kácel stromy připravované jako materiál pro stavbu zákopů. Začátkem ledna 1942 přešel k Sovětům přes zamrzlou řeku Don. Sovětské úřady ho uvrhly do gulagu, odkud byl odveden do československé armádní jednotky. Bojoval u Dukly a za Slovenského národního povstání. Po skončení války si pan Skiba dodělal maturitu a přešel ke Sboru národní bezpečnosti. Je aktivní ve Svazu bojovníků za svobodu (předseda organizace v Ústí nad Labem), žije v Lovosicích.