Zdeňka Sitařová

* 1935

  • „Taky byl tady četník Fridrich, to byl rozený Berlíňák, a ten hodně pomáhal tady za války lidem. Měli jednu dceru, ta se jmenovala Marlena, ta byla taky ve dvaačtyřicátém roce rozená, jednačtyřicet nebo dvaačtyřicet, to nevím přesně. On pomáhal, když přišlo nějaké udání třeba, tak on se snažil to zlikvidovat. Aby se to Němcům nedostalo. Oni tady bydleli kolik let a oni ho po válce zavřeli. Tak maminka, nevím, kdo jí to tenkrát napsal, nějakou petici a chodila tady po lidech po vsi, aby to podepsali, jak on tady pomáhal lidem, za války. Pak se odstěhovali někam ke Kolínu. Ta paní Fridrichová se byla za maminkou asi dvakrát podívat, ale pak už jsme ztratili kontakt a nevíme o nich vůbec nic.“

  • „Vozili jim sem jídlo, to víte, oni byli chudáci hladoví a to byl taky nápad... Dřív byly dřevěné necky a oni ty necky přivezli plné bramborového salátu. Anebo jak byl takový ten překlápěcí varný kotel, tak v tom polévku. Jenomže nic jim nesměli dát, Němci to všechno zakázali a muselo se to vylít do strouhy, nic se jim nesmělo dát. Až potom, nevím proč, něco se jim dalo, ale... A ono jich tady několik uteklo do té bažantnice a pak – tady se říká Na Vrútku a tam byla taková stará váha, tam se vařívala řepa, a tak byli schovaní tam. A byla tam jedna, nevím kdo to byl, nosila pořád takovou černou sukni, černý živůtek i šátek, a když ti zajatci chodili, tak ona už měla připravenou řepu a házela jim to přes tu zeď. A oni se o to chudáci prali a ona se tomu tolik smála... A oni měli – vy asi nevíte, co je to vůz fasuněk? Já nevím, jak bych to řekla, je to takový vůz, má to jenom takové nízké sajtny, tak na tom už třeba vezli mrtvé ty zajatce a měli dva uvázané za nohy a táhli je po silnici. A ti potom zemřeli. Jeden tady v Dušníkách a jeden tady u sedláků ve stodole. Ono jich tu zemřelo víc, jsou tady na hřbitově. A když se vymočil kůň, tak oni to pili a oni je při tom bili.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Obříství, 12.04.2022

    (audio)
    délka: 01:21:22
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Jen tři z nich mají hrob a na něm svá jména

Se synem
Se synem
zdroj: archív pamětnice

Zdeňka Sitařová, rodným jménem Štěpánková, se narodila 14. března 1935 ve vesnici Obříství. Vesnice leží na břehu řeky Labe u hlavní silnice spojující Prahu a Mělník, na konci druhé světové války strategicky významné spojnice. Události z té doby, které s polohou místa ve velké míře souvisely, zasáhly i do života obyvatel do té doby poklidné středočeské vesnice. Zdeňka vzpomíná na ničivý nálet na Kralupy nad Vltavou a sousední Neratovice z března 1945, při kterém zahynuly více jak čtyři stovky lidí. Nálet se bezprostředně dotkl i Zdenčiny rodiny, jejímu otci zůstal trvale poškozený sluch po zásahu střepinou a jejímu bratrovi se jen shodou náhod podařilo na poslední chvíli před bombami ukrýt. Desetiletá Zdeňka byla i svědkyní krutého zacházení se sovětskými zajatci, které Němci nakrátko ‚ubytovali‘ ve stodolách velkostatku v Obříství. Jednalo se o jeden z mnoha transportů válečných zajatců na Mělnicku. Osud zbědovaných a vyhladovělých zajatců zvedl velkou vlnu solidarity u obyvatel Obříství i lidí z okolních vesnic. Několika zajatcům se podařilo uprchnout, jim pak tajně pomáhali také Zdenčini rodiče. Zdeňka si matně vzpomíná na příjezd vojáků Rudé armády, v nevelké vesnici jich ale v květnu 1945 bylo ubytovaných kolem jednoho tisíce. V roce 1953 se na čas přestěhovala do Prahy, kde pracovala jako telefonistka. Po šesti letech se vrátila domů a zůstala už natrvalo. Až do odchodu do penze pracovala na místním velkostatku a společně s manželem vychovala syna a dceru. Zdenčin manžel Josef Sitař pocházel z Volyně, do Obříství se se svou původní rodinou přestěhoval v rámci poválečné repatriace volyňských Čechů. Během ničivé povodně v roce 2002 přišla rodina Zdeňky Sitařové o dům a veškerý majetek, pamětnice nyní (r. 2022) žije v pečovatelském domě v Obříství.