Jana Singerová

* 1932

  • „Bylo tady hodně lidí, aspoň v TOSu jsem poznala hodně lidí, spíš z živnostenských poměrů, z kterých pocházeli. Nepodléhali tomu. My jsme se vyhýbali průvodům. Vždycky jsme se schovali, prostě jsme to nechtěli absolvovat. A totéž jsme dělali v Praze. My jsme vždycky vyšli společně – a hned jsme se ztratili. Tady se chodilo hlavně na hřbitov, a na 1. máje, to jsem snad nebyla ani jednou.“ – „Mělo to nějaké následky, když zjistili, že jste nechodila do těch průvodů, nebo vás nechali?“ – „Víte, že ani ne. Já jsem nějak proklouzla. Ale já jsem proklouzla i potom, když už jsem byla zaměstnaná. Nejdřív jsem byla zaměstnaná v TOSu, po porodu už pak jsem nechtěla jít do továrny. Byla jsem v té škole učňovské. Tam byl naštěstí komunista ředitel, ale věděl, že k tomu neinklinujem. Nenutil nás, nebo mě, mluvím o sobě, takže nenutil mě nikdy.“

  • „Ukončil to vlastně bombardováním Drážďan, kdy stál s tím vlakem těsně před Drážďanama. Říkal, že úplně ten vlak nadskakoval, jaká to byla síla toho tlaku. Tam se rozhodl, že se vrátí domů, že odejde. Asi to nebylo přes noc, protože se musel vrátit do té své mateřské stanice, do Gőrlitzu, a vzít si tajně své věci a vydat se pěšky domů. Byl to únor. Vím, že ten nálet na Drážďany byl v únoru. Tatínek šel vždycky jen v noci, ve dne se schovával a došel domů až v dubnu. Byl ve velice špatným stavu a ještě riskoval, že ho seberou. V Pace byl báječnej primář. Nabídl se, že vezme tatínka jako raněnýho do nemocnice. Stejně musel jít na prohlídku, nebyl v pořádku po té cestě. A tak se dočkal konce války.“

  • „Tady jezdil na lokomotivě a opět pracoval jako topič. On měl ta nejlepší vysvědčení, takže mohl zastávat i strojníka. Protože byl nejmladším zaměstnancem, který přišel, a oni byli povinni dát nevím kolik lidí, ale tatínek byl mezi nimi, na práci do Německa. To už vím přesně: tatínka přidělili na hlavní nádraží v Gőrlitzích – jak se jmenujou česky Gőrlitze?“ – „Zhořelec.“ – „Ano, do Zhořelce, a celou válku jezdil se zbraněma na východní frontu. My jsme ani nedomyslely, my děti, maminka ano. Maminka právě měla hrozně těžký období. To bylo tak riskantní zaměstnání, to jsem si teprv uvědomila potom.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Vrchlabí, 13.11.2021

    (audio)
    délka: 01:17:30
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Obraz prezidenta Masaryka jsme před Němci schovali do trouby

Jana Singerová v roce 1994
Jana Singerová v roce 1994
zdroj: archiv pamětnice

Jana Singerová se narodila 22. srpna 1932 v Nové Pace jako Jana Waňková. Na počátku druhé světové války byl otec Alois Vaněk (Waněk) nasazen jako topič a strojník na lokomotivy vezoucí německé zbraně na Východ. Byl svědkem bombardování Drážďan a otřesen do té míry, že se rozhodl utéct. Šel v noci, tajně a pěšky do Nové Paky, domů dorazil v dubnu. Jana po válce vystudovala dvouletou obchodní akademii a získala ekonomickou pozici v Praze. Rodičům se splnil sen, koupili si statek s koňmi nedaleko Nové Paky, ale v polovině padesátých let jim byl celý majetek zabrán. Museli vstoupit do jednotného zemědělského družstva (JZD). Pamětnice začala pracovat v podniku TOS (továrna obráběcích strojů) ve Vrchlabí, kde se seznámila se svým budoucím manželem Otto Singerem, známým vrchlabským fotografem a propagátorem místního hudebního života. Až do důchodu pracovala potom jako ekonomka v učňovské škole, domově důchodců a útvaru krajského architekta. S manželem udržovali kontakt s německým družebním městem Baunatal.